Třiaosmdesátiletý německý módní fotograf Helmut Newton je nespornou senzací závěru letošní fotografické sezony. Vždyť jeho velká retrospektivní výstava zabírá dva výstavní sály na Pražském hradě. A aby toho nebylo ještě dost, nakladatelství Slovart přispěchalo s jeho Vlastním životopisem.
Téměř třísetstránkovou knihu doprovázenou dvěma stovkami malých černobílých fotografií autor rozdělil na dvě části: Život a Práci. Naštěstí je první z nich, Život, rozsáhlejší. Zabírá zhruba dvě třetiny knihy. Proč naštěstí? Protože právě tato část je nezvykle osobní, intimní, lidská a místy také velmi vtipná. Druhá část, Práce, pak popisuje v chronologickém řazení hlavní Newtonovy zakázky. Je výrazově sušší a celkově méně zajímavá. I když k základnímu poznání Newtonových prací jistě dobře postačí. Navíc obsahuje i pár bystrých postřehů z fotografovy práce.
|
Říká se, že čím je člověk starší, tím lépe si vybavuje svoje dětství a mládí a snáze zapomíná nedávné prožitky. Anebo byl ten život v mládí opravdu zajímavější a barevnější? Takové věci mohou čtenáře napadnout i při čtení Newtonova Vlastního životopisu. Autor v knize popisuje svůj celý dlouhý život s výjimkou posledních dvaceti let. Toto období přechází slovy: „Tím tento životopis končím, protože lidé, kteří dosáhnou svého cíle, lidé, kteří po ničem netouží, jsou nezajímaví.“ A opravdu, zdá se, že Newton toho do osmdesátých let dosáhl dost: především hlavní životní cíl – stát se proslulým módním fotografem – se mu splnil do poslední tečky.
Newton sice v knize opomíjí posledních dvacet let života, ale o to s větší chutí a radostí popisuje svá dětská léta a dospívání. V knize tak ožívá Berlín 20. a 30. let minulého století – a dost originálním způsobem se tu prolíná bezstarostnost dětství s hrozbou nastupujícího fašismu. A o tom má židovský chlapec Helmut Neustaedter, pozdější Newton, opravdu co vyprávět! Ovšem jeho hodnocení sebe sama není právě lichotivé: vidí se jako mimořádně rozmazlené dítě, ve škole neúspěšné a ponižované, a později jako dospívajícího mladíka, kterého v životě baví jen tři věci: dívky, plavání a fotografování. Rozhodujícím momentem jeho mládí byl odchod ze školy – v roce 1936 pak přes odpor otce, továrníka Maxe, odešel pracovat jako asistent módní berlínské fotografky Ivy. V jejím ateliéru vstřebal technické základy řemesla, které mu později přišly velmi vhod. Ovšem hon na Židy se v Německu stupňoval tak, že mladý Helmut musel z Berlína zmizet, ostatně jako o něco později celá jeho rodina. Dostal se až do Singapuru, kde, jak sám uvádí, se místo profesionálním fotografem stal profesionálním samcem (a to doslova!). Vůbec líčení sexuálních zážitků zabírá v knize mnoho stran – sex provází většinu událostí jeho života až do roku 1948, kdy se ožení s herečkou June. Pak už je v líčení detailů přece jen skromnější a své obchůzky pařížských a berlínských „vykřičených“ čtvrtí líčí spíš v obecnější poloze. Ovšem aby nedošlo k omylu, sexuální zážitky mladého Newtona tu nelíčím z nějaké touhy po senzaci, ale především proto, že sex a erotika, i když leckdy mrazivě vykalkulovaná, se stala ústředním tématem jeho fotografií.
Nedělejme si však iluze o tom, že by byl Newton nějakým zázračným dítětem, kterému se dařilo, na co sáhl. Právě naopak, podle vlastních slov až do šedesátých let, kdy začal systematicky pracovat pro časopis Vogue, nic pořádného nevyfotografoval – a byl často terčem posměchu a ponížení. Newton byl svým přístupem přímým protikladem fotoreportéra, jeho fotografie vždy byly důkladně zinscenované. Na jednom místě popisuje, jak jeho zásadní práce vznikaly: „Celé noci jsme zůstávali s June vzhůru a rozvíjeli ty nejúžasnější nápady na stránky Vogue. … Když jsme tak seděli až do ranních hodin a snažili se přijít na nějaký dobrý nápad, kouřili jsme jeden balíček cigaret bez filtru a vypili jsme pár lahví skotské… Byly to nervy, ale bavilo nás to.“ V části Práce k tomu dodává: „Všechny své snímky připravuji velice pečlivě. Tyto přípravy, včetně nesčetných telefonátů a rozhovorů, zaberou mnoho dní.“
Helmut Newton sám sebe v knize popisuje jako egocentrického a ctižádostivého sobce. Tak zlé to asi nebude, i když: znáte umělce, který není alespoň trochu egocentrický? Mohl by v opačném případě vlastně něco originálního vytvořit?
Newton sám sebe považuje za módního fotografa – vždyť celý život fotografoval kolekce pro módní časopisy. Avšak nepovažuje se za reklamního fotografa – módu a reklamu považuje za dva rozdílné světy. Zřetelné je jedno: ať už Newtona zařadíme do té či oné škatulky (které ostatně postupně splynuly), máme před sebou originálního tvůrce a umělce, jehož hlavním životním tématem bylo krásné ženské tělo. A pokud kvůli tomu na jeho výstavu přijdou snobové nebo lovci senzací, také dobře: třeba se pro ně stane bránou do světa fotografie.
