Voigtländer Bessa-T odhalená

“Japonská výroba, německá pečlivost a české ceny.” To byl slogan, který provázel uvedení těchto nových dálkoměrných přístrojů na trh. Jak víme, reklama bývá někdy na hony vzdálena realitě – a jak je to v tomto případě?

Zrození Fénixovo

Bessa-T, ušlechtilý přístroj.

Již více než dvacet let ovládá fotografický trh klasických maloformátových kamer všeobecně uznávaný systém jednookých zrcadlovek (SLR). Mnozí, kteří pamatují doby zlaté éry fotografie, však s nostalgií rádi vzpomenou na pionýry kinofilmové kategorie – dálkoměrné fotoaparáty. Je to systém, který odstartoval precizní práci ve sféře malého formátu a každý výrobce měl ve svém programu (většinou) hned několik dálkoměrných přístrojů. Pak ale přišla doba SLR a dálkoměrné přístroje se ocitly v propadlišti dějin. Jediná firma Leitz se svými Leicami M zůstala věrna tradici. Po ní jěště Konica a Contax nezapoměli v duchu tradice nějaký ten přístroj občas uvést na trh.

Ke všeobecnému překvapení přišla před časem společnost Ringfoto s přístroji řady Voigtländer Bessa L, R a T (jen R a T dálkoměrné), se kterými vzbudila rozruch v řadách malého formátu. Dálkoměrná éra v podobě Bessy-R byla oživena v březnu 2000 a nevšední Bessa-T spatřila světlo světa v březnu 2001.

Nápaditost koncepce, bohatá výbava objektivy zajímavých ohniskových vzdáleností a další doplňky byly pilířem novinky na trhu a zastřešením pak znovuvzkříšení klasických pojmů v názvu. “Voigtländer Bessa” je totiž název označující dříve všeobecně známé kvalitní velko- a středoformátové přístroje.

Touha nepoznaného

Jako odkojený velkoformátník (pro anglofily pouze středoformátník) jsem po letech práce s harmonikou, vizírkou a trojnožkou jaksi zatoužil po něčem malém, co by se vešlo do kapsy, neohýbalo mi hřbet a umožnilo provádět tzv. živou fotografii.

Že se moje touha vyhrotila právě v období Bess(nění) na trhu a v médiích a že už jaksi od přírody nemám vztah ke všemu masovému (SLR, SSM atp.), má volba padla na (oproti Leice) dostupnou Bessu. Protože mám rád zajímavá řešení, vybral jsem přístroj Bessa-T. Jelikož jsem přístrojem zamýšlel fotit převážně lidi, dokoupil jsem k tělu kvůli určitému odstupu od “motivu” objektiv Color-Heliar 75mm f/2,5 a příslušný hledáček. Zároveň musím podotknout, že toto ohnisko je hodnoceno různými uživateli a testovateli jako jedno z nejlepších řady objektivů k Bessám.

Konečně jsem měl vytoužený zázrak doma a mohl se krom nesčetných chvil “hraní” s přístrojem věnovat i systematickému prověřování výrobku.

Kolik nám řeknou technické údaje

Typ fotoaparátu	fotografický přístroj na kinofilm se štěrbinovou závěrkou, optickým dálkoměrem a TTL systémem měření expozice
Formát snímku	24x36mm
Uchycení objektivu	bajonetem typu VM
Závěrka	štěrbinová s vertikálním chdem kovových lamel s časy B, 1s – 1/2000s
Zaostřování	optickým dálkoměrem s koincidencí obrazů
Indikace expozice	pomocí svítivek LED; červené LED ve tvaru šipek indikují poexpozici a přeexpozici, zelená LED kruhového tvaru indikuje správnou expozici
Způsob měření expozice	systémem TTL se zdůrazněným středem, aktivace namáčknutím spouště
Rozsah expozičního systému	EV 1-19 (ISO 100, f/1,4 -1s, f/16 -1/2000s)
Připojení blesku	zdířkou pro kablík blesku, synchronizace při 1/125s a delších časech
Transport filmu vpřed	jednorázovým nebo několikerým částečným pohybem páčky pro posun filmu; pojistka proti dvojexpozici; rychlopřevíječ filmu jako zvláštní příslušenství
Zpětné převíjení filmu	výklopnou kličkou po předchozím stisknutí tlačítka pro zpětné převíjení filmu
Počitadlo snímků	aditivního typu s automatickým vynulováním po otevření zadní stěny přístrje
Rozsah citlivosti filmu	ISO 25 – 1600 po 1/3 kroku
Zdroj energie	dvě 1,5V alkalické baterie (LR 44) nebo dvě 1,5V stříbrooxidové baterie (SR 44)
Rozměry	135,5(š) x 78,5(v) x 33,5(h)mm
Hmotnost	385g
Objektivy Voigtländer	12mm f/5.6, 15mm f/4.5, 21mm f/4, 25mm f/4, 28mm f/3.5, 28mm f/1.9, 35mm f/1.7, 35mm f/2.5 “C”, 35mm f/2.5 “P”, 50mm f/3.5, 50mm f/2.5, 50mm f/1.5, 75mm f/2.5, 90mm f/3.5.

Bessa-T pod tíhou ostrozraku

Tělo přístroje

Poctivá konstrukce.

Jedná se o klasickou kompaktní konstrukci kinofilmového přístroje s dálkoměrem. Varianta “T” má samostatný dálkoměr, který umožňuje zvětšení 1,5x a tím i přesnější ostření, nežli má varianta “R”. Kompenzováno je to ovšem snížením pohotovosti při snímku, protože prodleva při přesunu oka z dálkoměru do hledáčku a následná kompozice původní rychlost danou dálkoměrným ostřením anuluje a tak se přístroj nehodí pro rychlou reportáž. Kostra těla je z lehkých slitin, vnější prvky z tzv. složených materiálů. V praxi to znamená, že přístroj má krom základní kovové konstrukce, patrné z obrázku, ostatní krycí díly plastové.

Tady bych měl první výhradu ke konstruktérům. Přestože je přístroj nižší střední kategorie, nevyplatilo se zde šetřit na materiálu. V praxi totiž velmi brzy zjistíte, že použitý plast není tak pevný, jak bychom předpokládali a začne podléhat okolním mechanickým vlivům. Prvním krokem je až příliš snadné olupování povrchového laku, které dodá přístroji vbrzku (u starých mosazných a lakovaných klenotů ceněnou, zde však nežádoucí) patinu. Kovové přezky řemínku se za pár týdnů postarají o vrypy “na kost” materiálu a tak brzy odhalíte všechny vrstvy jeho tzv. složeného spektra. Tuto skutečnost si brzy u Cossiny uvědomili a nová verze přístroje “R” Bessa-R2 má již celou konstrukci ze slitin hořčíku s jemně zrněným povrchem pro lepší ulpívání povrchových nátěrů. Zadní dvířka přístroje jsou jaksi bakelitově lehká avšak dostatečně pevná. Jejich zámek má pouze jeden zub, který je sice spolehlivý, ale při představě dlouhodobého užívání nebudí velkou důvěru. Chytré okénko pro kontrolu založeného filmu se mi daří při každém neopatrném uchopení vmačknout směrem do přístroje.

Naopak kůži imitující guma, kterou je povrch těla potažen, je při uchopení velmi příjemná a působí při manipulaci s přístrojem harmonicky.

~patina~ na počkání

Všechny funkční ovladače jsou velmi pěkně a přehledně zkompletovány s tělem. Výhrady mám pouze k poněkud malému rozsahu nastavování citlivosti filmu, horní hranice ISO 1600 je v době, kdy pracujeme bez potíží s citlivostí 3200 i 6400 jednoduše málo.

Páčka pro převíjení filmu a natažení závěrky se při funkci po počátečním příjemně kladeném odporu jakoby utrhne a zbytek chodu jde podezřele lehce. Než si na tuto vlastnost zvyknete, máte pocit, že jste přetrhli film nebo zničili závěrku. Dále je na místě opatrnost při převíjení – páčka musí být totiž nadoraz v základní poloze, pokud se vám podaří páčkou natahovat z pohotovostní polohy, kde je u celé řady přístrojů mrtvý chod, překryjete na filmu jednotlivé záběry.

Leica bajonet je snad nejvyšší divizou systému, jelikož můžete s tělem používat většinu objektivů Leitz.

Dálkoměr, jakož i hledáček (ke kterému se vrátíme později), je oproti obrazu na matnici zrcadlovky velmi světelný a dobře s ním zaostříme i při velmi nízké hladině osvětlení. Jeho zvětšení dělá původně konstrukčně malou základnu dostatečnou pro přesná měření a tak můžeme k přístroji bez obav připojit i tak světelné objektivy jako jsou Noktilux 50mm f/1 nebo Summilux 75mm f/1.4. Korekce dálkoměru +2/-2 dioptrie je velmi vítaným prvkem pro uživatele s vadami zraku.

Závěrka je dvojitá a má poměrně klidný, avšak oproti Leicám přeci jen příliš hlučný a nepokojný chod. Vnitřní část je hlavní a vnější “bezpečnostní” kvůli jištění světlotěstnosti (u SLR je to zastupeno zrcadlem) jejíž přední povrch je šedě zbarven a napomáhá tak měření světla, které citlivý senzor odečítá právě z plochy závěrky.

Podobnost čistě náhodná ? Nikoli, OM 2000 a Bessa mají stejnou ~genetickou výbavu~.

Měření expozice se středovým zvýhodněním je dostatečně přesné, avšak u motivů s protisvětlem dá v mnoha případech hodnoty, které vedou k podexpozici snímku, takže tady doporučuji velkou opatrnost. Indikace LED diodami je přehledná hned vedle okuláru dálkoměru a pro účely kamery dostačující. Spuštění měření je možné jen po natažení závěrky a probíhá cca 12 sekund po namáčknutí spouště. Tento způsob mi oproti obvyklému (měření možné kdykoli a jen v čase dávkovaném stiskem spouště) připadá neobratný. Dvanáctisekundový průběh je zbytečně dlouhý a ubírá energii bateriím. V situacích kdy si chcete prostředí jen proměřit anebo zjistíte, že nemáte dostatek světla pro bezpečnou expozici, vám komplikuje život natažená závěrka a z důvodu absence blokace posunu filmu se pak velice často objevují na filmovém pásu prázdná políčka jako důsledek ulehčení závěrce.

Objektiv

Odcloněný objektiv proti světlu má jen náznak reflexů v tubusu.

Jestliže se dá nahledat spousta much na samotném tělu přístroje, u objektivu je práce v tomto směru poněkud komplikovaná.

Již první dojem z právě vytaženého objektivu pečlivě uloženého v pohledné krabičce se dá přirovnat k fascinaci. V době kralování plastu držíte v ruce pěkně těžký kousek poctivé kovové masy velmi pečlivě obrobené. Vnější část tubusu s ovládacími prstenci je vyrobena z mosazi ostatní kombinováno s ocelí a lehkými slitinami. Po spojení s přístrojem se začínáte příjemně rozplývat nad mechanickými vlastnostmi objektivu.

Prstenec pro zaostřování dobře padne do ruky a má naprosto optimální, důvěru vzbuzující chod. Kroužek pro ovládání clony pevně a přesně zaskakuje po polovičních hodnotách a když vidíte, že ovládáte jemnou a pravidelnou desetilistovou irisovou clonu, váš tep se ještě více zklidní. Objektiv je opatřen kompaktní mosaznou (!) odnímatelnou sluneční clonou a pěknou kovovou krytkou s logem. Podíváte-li se proti světlu ze zadní strany do objektivu, zjistíte, že je vnitřní tubus velmi pečlivě upraven proti nežádoucím reflexům a již při mírném zaclonění mezi f/2.8 a f/4 se zbytkové reflexy naprosto ztatí. Objektiv, který jsem k přístroji koupil, má ještě závit M 39 a tak jsem musel dokoupit redukci, jež nežádoucím způsobem vrhá svými lesklými plochami “falešné” světlo do prostoru s citlivou vrstvou a tak kvalitu tubusu částečně degraduje.

Objektiv i sluneční clona = jen a jen kov a sklo.

Po optické stránce je Color-Heliar 75mm f/2.5 konstrukce šesti elmentů v pěti skupinách s MC vrstvami. Optický výkon je velmi dobrý, objektiv má vysoké rozlišení – kolem 90 lpm (čar/mm) – avšak pouze v optimu, které je f/5.6 – f/11. U dalších clonových hodnot vykazuje průměrnou kvalitu a při plném otvoru a zaclonění f/2.8 je nepřesvědčivý – to je však u střední třídy zcela běžný jev. Přenos kontrastu je průměrný s náchylností k protisvětlu. Celkově ho nemůžu hodnotit jako ostatní uživatelé slovy “velmi ostrý” nebo “silný umělec”, ale jen “kvalitní, mírně nadstandardní ve své cenové relaci”.

Pozadí objektivů k Bessám má zajímavé kulisy. Sklo vyrábí německá legenda VF Schneider-Kreuznach na zakázku Cossiny, která je pak justuje do tubusů. Tady je právě možná slabší článek řetězce, neboť se v zahraničních recenzích dost často objevuje slůvko “decentrovaný”.

Při testování objektivu jsem zjistil odchylku při zaostřování, která činí pro 1m celých 10cm a pro 1,5m 3cm. Větší vzdálenosti jsou již vpořádku. Dle mého přesvědčení to není vinou samotného dálkoměru ale nepřesnou konstrukcí zaostřovací vačky na objektivu. Tímto tedy Cossina pokazila dobrý dojem z technického zpracování a optického výkonu objektivu.

Hledáček

Nepatřičná ~prasátka~ redukce + nechráněná plocha hledáčku.

Hledáček je dodáván v drobné krabičce po jejímž otevření objevíte překvapující váček z jemné kůže se zdobným tkalounem potištěný velikým písmenem “V” ve stylu loga. Z nápaditého obalu vyjmete drobnou optickou pomůcku z kovu a masivu skla opatřeného povrchově C vrstvami.

Hledáček po nasazení drží pevně a nevyjíždí. Axiálně kolem svislé osy má však drobnou vůli, která je dílem uložení hledáčku i samotných sáněk. K uvolnění sáněk došlo až během několikaměsíčního provozu a vzhledem k tomu, že se u přístroje počítá s trvalým nasazením hledáčků, napovídá to o nedostatečné konstrukční představivosti inženýrů.

Pohled do hledáčku je víc než uspokojivý, neboť krom zmiňované fascinující světelnosti vidíte jasný rámeček vyznačující formát záběru, kolem kterého je ještě volná oblast napomáhající lepší orientaci ve snímaném prostředí. Při využití v praxi však zjišťuji, že vyznačená linka v hledáčku neodpovídá zcela skutečnému výřezu, který je v dolní oblasti hlubší.

Dalším, teprve praxí odhaleným, nedostatkem hledáčku je absence očnice. Hledáček je v “akci” při měření dálkoměřem často kontaktován s čelem fotografujícího a tak vzniká po krátké době na zadním skleněném povrchu mastný film, který posléze téměř znemožní rozumnou kompozici. Existuje sice postup vhodné orientace přístroje a vhodného užívání, které při opatrném zacházení zabrání zmíněnému, avšak mohu s jistotou tvrdit, že při soustředění na motiv se upatlání hledáčku nevyhnete. Vzhledem k tomu, že všechny hledáčky Voigtländer jsou bez očnice, lze u ostatních očekávat totéž.

Sečteno podtrženo

Přestože jde o přístroj “nižší střední” kategorie nemůžu se ubránit pocitu, že mi výrobce zůstal něco dlužen. Když už mu odpustíme některá neobvyklá nebo jednoduchá technická řešení, která nám můžou trochu komplikovat život, musím trvat na tom, že měl myslet na zadní vrátka a i u tak “levného” těla zajistit alespoň dostatečně pevné krycí materiály a kvalitní povrchové zpracování. U hledáčku, za který zaplatíte 4300,- Kč, zase přesnost výřezu a alespoň mělčí plastovou očnici, což by byly téměř nulové položky.

Celkově musím spekulativně shrnout, že mám dojem, že u systému Voigtländer Bessa platíme především za nápaditou a nevšední koncepci, přitažlivý vzhled a hlavně za velmi zajímavou nabídku širokého spektra poměrně kvalitních objektivů a možnost užití o kategorii vyšších objektivů Leitz.

Pokud bych měl být plně spokojen s poměrem cena/výkon, tak bych z celkové sumy musel odečíst alespoň 5000,- Kč v položkách tělo a hledáček.

Za cca 30000,- Kč se vám do ruky tak dostává přístroj jenž zprvu může připomínat svůj slavný předobraz Leicu a mnoho věci méně znalých fotografů si vás bude závistivě anebo s respektem prohlížet (než zjistí omyl), avšak rozdíl v cenách obou výrobců je skutečně adekvátní a odhaluje rozdíl v kategotiích obou systémů.

Zdali přístroj dostál své pověsti a jeho doprovodný slogan “nelže” posuďte sami.