Vyhlášení vítěze GPTK 2001

Tetička nám přijela, bude veselo, křičeli synovcové a neteře v polovině června a hrnuli se do kavárny Imperiál, kde tetička hodlala rozdávat dárky.

Dědeček toho večera nevykládal svou vzpomínku z mládí. Odešel po večeři do svého pokoje, protože ho teta Kateřina urazila.
Bylo charakteristické, že to učinila jakýmsi příslovím.

Je tomu už pár měsíců zpátky, ve foťácích už projelo mnoho filmů a ve vývojnicích proteklo mnoho vývojek, kdy se pár lidiček na jednom diskusním webu bavilo o tom, že by byla legrace nafotit něco divného. A kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Vlastně ne, tady za tím ženská nebyla, ta přišla až později, za to důrazněji. Za všechno může pivo. Ne že bychom byli pivem nějak ovlivněni, ale padl návrh, že by se teda mohlo fotit, ale to se nelíbilo Ivošovi, že pivo fotí každý a že na něj nemá zrovna chuť a že by si dal podmáslí. No a první téma bylo na světě. Fotilo se podmáslí. Určitě se ptáte co to tady blábolím a co má co dělat podmáslí s Kateřinou. Hodně. Tetičce, a vlastně i nám třem ostatním, se tato ptákovina zalíbila, dali jsme virtuální hlavy dohromady a začali vymýšlet békoviny. Netrvalo to dlouho a bylo jasně dohodnuto nejen co se bude fotit, ale že se z toho udělá soutěž. Jednomyslně jsme zvolili paní předsedkyni a jelikož je maličká a je daleko, tak k ní byl zvolen ještě pan místopředseda, který je vysoký dostatečně a je také dostatečně blízko, takže mohl zastávat funkci velvyslance tetičky v ČR. ISim se chopil programování a takřka přes noc spáchal stránky soutěže. Chtěl jsem být pokladníkem, ale zjistilo se, že žádné příjmy ani výdaje nebudou, takže na mě zbyla funkce vypravěče. Tak jsem tady a budu vám o tom celém pravdivě vyprávět.

Asi nemá cenu vám popisovat jak urputně se bojovalo. To asi všichni znáte ze stránek naší tetičky. A tak pojďme hned na věc. Na věc nejdůležitější. Na vyhlášení vítězů loňského ročníku GPTK. To probíhalo ve zcela stylovém prostředí kavárny Imperiál, která byla zvolena zcela záměrně. Těm, kteří znají prostředí, ve kterém se teta Kateřina pohybuje, nemusím snad ani vysvětlovat proč, a ti, co to nevědí, snad dále pochopí.

Myslím, že jsem se už zmínil, že mám tetu jménem Kateřina. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech… Teta Kateřina je starší paní, ale odmítá to vzít na vědomí. Strojí se, jako by byla bůhvíjak mladá, nosí senzační klobouky a velmi se maluje, ačkoliv to vůbec neumí. Při chůzi zvláštním způsobem poskakuje a špulí rty. Často se stává, že některý z mužů, které teta potkává, je jejím vzhledem udiven a podívá se na ni poněkud vyjeveně…. V kavárně pak teta vykládá všem známým dámám, že ji na ulici nějaký mladý muž fixíroval a že jí to bylo velmi nepříjemné…

Doktor Vlach si totiž rozdělil lidi podle toho, jak se chovají v poloprázdné kavárně, mají-li před sebou mísu koblih. Představte si luxusní kavárnu za nedělního dopoledne. Venku je krásný den a hostů v kavárně je málo. Už jste se nasnídali, přečetli jste všechny noviny a teď jste se pohodlně opřeli v měkkém boxu a zamyšleně se díváte na mísu koblih. Nuda se pomalu rozlézá do všech koutů kavárny. A tu se tedy má ukázat, do které skupiny lidí podle teorie doktora Vlacha patříte. Jste-li prý člověkem bez fantazie, bez touhy po dynamice a bez smyslu pro humor, budete se na ty koblihy dívat tupě a bezmyšlenkovitě třeba až do poledne a pak se zvednete a půjdete k obědu….je to lepší než být příslušníkem skupiny druhé, která prý při pohledu na ty koblihy baví představou, co by se dělo, kdyby někdo zčistajasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny tím pečivem bombardovat. Nechápu jak dospělý a rozumný člověk může myslit na takové věci.

Kurzívou psané odstavce jsem si s dovolením propůjčil z knihy Zdeňka Jirotky – Saturnin, která nám byla inspirací při vzniku této naší fotografické soutěže.