Jak jsme slíbili, čeká nás dnes uveřejnění další části soutěžních fotografií a příběhů z vašich nejmilejších. A protože se již pomalu přesouváme k “vyšším příčkám”, čekají nás pouze tři autoři, kteří nejen, že splnili zadání soutěže, ale našli si i mezi porotci své příznivce.
Miroslav Šmejkal
 |
Fotografie, kterou se opovažuji po nesnadné úvaze zveřejnit, vznikla ke konci devadesátých let minulého století. Zní to strašně historicky, ale je to z doby, kdy jsem začínal po ukončení střední školy (a fotokroužku) trochu víc fotit. Tolik na úvod, na vysvětlenou a taky trochu na omluvu profesionálům :-).
Bylo to na dovolené s rodiči na Jadranu, poblíž vesničky Bibinje, jižně od Zadaru, tedy v Chorvatsku zotavujícím se po válce. Jako odrostlejší dítě jsem si tam každý den užíval od rána sluníčka, slané vody, surfování, šnorchlování a rybaření. Teprve v pozdním odpoledni, když se slunce sklonilo, vlny se zvedly a mě omrzely sportovní aktivity, jsem brával foťák a šel lovit záběry místo mořských živočichů.
Protože jsme v této lokalitě byli již poněkolikáté, fotografování v blízkém okolí kempu, tenkrát spíš tábořiště, abych byl přesný, mě nějak nebavilo. Všechno mi tam připadalo známé a okoukané. O to víc mi připadalo divné, že každý večer před západem slunce schází několik fotografů na břeh a před čistým modrým nebem bez jediného mráčku čekají na ten pravý okamžik, který dá vzniknout té nejlepší fotografii „Západu slunce v Bibinji“. Večer co večer tam stáli a fotili. Této večerní mánie jsem se s opovržením neúčastnil s myšlenkou, že jsou to totální amatéři a já děsný profesionál. Jo, děti a jejich sebevědomí… Asi po týdnu to ty fotografy přestalo bavit a fotit západy slunce již nikdo nechodil. Po několika dnech se ale přes den začaly na nebi objevovat cirry, řasovité mraky zpravidla věstící blížící se studenou frontu. Přes den jsem jim nevěnoval pozornost, ale v podvědomí jsem měl, že dnes poprvé není nebe vymetené.
Když se slunce sklonilo k horizontu, šel jsem vzít foťák, že dnes tedy ten západ zkusím zas já. Docela jsem spěchal, ono čím víc na jih, tím rychleji to slunce k obzoru klesá. Samozřejmě bosky, to na rychlosti nepřidá, opláchnout si slané ruce… Jasně, Praktica leží v „podpalubí“ v autě, kde je trochu chladněji, ale kde že jsou zase ty klíčky? Zkrátka po kamení k vodě jsem ani nestačil seběhnout, popoběhnul jsem jen kousek po cestě podle moře, aby se do záběru dostala ta sosna a slunce už se schovávalo. Snímek jsem ulovil stylem jednou a dobrá. Ty mraky mi připadaly opravdu pěkné, zejména v porovnání s jinými dny, kdy nebyly žádné. Tak tomu totiž bylo i po zbytek dovolené.
Následuje ještě jeden zážitek spojený s touto fotografií. Druhý den odpoledne skutečně dorazila studená fronta, stejně pěkně vyvinutá jako ty cirry, se stejně kvalitní bouřkou. Nevěděli jsme, jestli držet stan, aby neuletěl ve větru, nebo ho nechat napospas, mazat pryč od těch kovových tyčí a schovat se do auta. Bouřka byla přímo nad námi, blesky lítaly kolem a hřmělo téměř souvisle. Během chvilky za nás rozhodnul extrémně silný poryv větru, který stan splácnul na zem a tyče polámal a zohýbal, takže držet nebylo co. Utekli jsme do auta s pár věcmi, mezi nimi byla samozřejmě fotobrašna s doklady, penězi a dalšími nezbytnostmi, které jsme jí s důvěrou svěřovali. Do deseti minut na to vítr úplně ustal, vysvitlo slunce a těžké černé mraky odcestovaly za obzor. Udělalo se nádherné světlo, ale místo focení jsme sbírali ze země promočené a zablácené věci, spíš jejich zbytky. To je ale jiný příběh.
Zpět k fotografii. Působí na mne velmi emotivně, jednak je to připomínka bezstarostného dětství a také se nedá zapomenout na ten adrenalinový zážitek, který druhý den následoval. Byla to má první fotografie, se kterou jsem byl opravdu spokojený, měl jsem pocit, že stoprocentně vyšla. V mých dětských očích to byla fotografie na kalendář, tam jsem podobné vídal. Dnes si netroufám hodnotit. Nabízí se jistě kategorie kýčovka, ale to by bylo na dlouhou diskusi, která by nejspíš stejně k jednoznačnému závěru nevedla. Nakonec, proč západy slunce nefotit? Vždyť v těch mých oblíbených kalendářích je k vidění nejeden.
Praktica MTL5, Pancolar1,8/50, Agfa HDC 100. Expoziční hodnoty jsem si tenkrát nezaznamenával, ostatně ani dnes ne, dělá to za mne přístroj, zapisuje EXIF.
Jak sám autor napsal, mohla by se tato fotografie řadit do kategorie “kýčovka”, ale třeba pro mě je to příjemná a pohodu navozující fotka, která se velmi vhodně doplňuje s textem.
Pavel Holman
 |
Jednou z nudy jsem chtěl vyzkoušet vyfotit něco, z čím jsem do té doby neměl zkušenosti. Venku bylo ošklivé počasí a tak jsem mě na focení dost času. Fotografie těchto hrníčků vznikala u mě v pokoji na pracovním stole s místem o rozměru zhruba 30 x 30 cm a na výšku zhruba 40 cm. S černým pozadím napůl přilepeným lepenkou na monitoru a napůl magnetkou k mýmu počítači. Dále jsem z prava použil zábleskovou hlavu Menik o výkonu 800Ws, ale pro její nevelkou vzdálenost cca 35cm od hrníčků taktéž samozřejmě vinou nedostatku místa jsem reflektor přikryl nějakým kouskem bílé látky pro snížení intenzity světla a z důvodu získání měkčího osvětlení. Fotil jsem Nikonen D2x držený v ruce s nasazeným objektivem Nikkor AF 50mm f/1.8 D. A tak po chvílích experimentů a pokusů vznikla tato fotografie.
Pavel Holman ještě jednou
 |
 |
Zasílám ještě dvě fotografie patřící asi do mých nejoblíbenějších. Tyto fotografie vznikaly na konci léta, když jsem domyl auto, kterým jsem následující den jel na svatbu. Zrovna jsem na sedačkách měl fotoaparát a tak běbem mytí pořizoval různé fotografie, vzniklo jich zhruba 40 a tyto dvě jsem vybral v domění, že jsou nejpovedenější. Foceno Nikonem D2x s nasazeným Nikkorem AF 50mm f/1.8 D s polarizačním filtrem. Snad se budou líbit 🙂
1. s názvem Garáž
2. s názvem (Ani nevím jakým 🙂 doteď jsem nad tím neuvažoval) tak třeba Děravá kůže.
K tomuto autorovi bych zde uvedla komentáře Choseho (Josefa Krásy): “Ze svého pohledu mezi kandidáty řadím Pavla Holmana, škoda jen, že své povídání věnoval fotografii, která má pro mě menší kouzlo než lákavé oko světlometu za hrubými vraty. Hrníčky jsou pro mě přec jen spíše hraním, než opravdu fotkou” nebo Jakuba Kencla: “Hrnečky jsou sice pěkné, ale jaguár ve stodole je o foch lepší”.
Barbora Říhová
Nedávno jsem měla svoji tvořicí chvilku. Seděla jsem doma a psala básničky. Venku pršelo, což přispělo k tomu, že moje básničky byly smutné a ponuré. Jedna se mi obzvlášť líbila. A chtěla jsem té básničce dát jakousi vizuální podobu. Proto jsem zašla na půdu a naaranžovala prostředí, zapla samospoušť a vzniklo z toho toto.
|
Jsem anděl snů a ideálů, Jsem anděl, černý jen proti slunci, Na křídlech svých letím a ty se mnou, Jsem anděl střážný, tvůj, ničí jiný, |
Barbora Říhová ještě jednou
 |
Proč je tahle fotografie ta nejmilejší? Protože je na ní Ona. Moje nejlepší kamarádka. Každá jsme úplně jiná, žijeme někde jinde, máme jinou národnost, naši rodiče jsou úplně jiní. Ale sdílíme už 5 let jednu lavici a vídáme se ve škole, po škole, pořád. Jak se říká, musíme si být aspoň trochu podobní, ale aspoň trochu rozdílní, abychom si rozuměli. A tak to cítím i já. Žádné přátelství není dokonalé, kde nejsou hádky, není usmíření. Kde není pláč, tam není obejmutí. Kde není smích, není láska. Moc bych přála všem mít někoho, na koho se můžete spolehnout, někoho, jako jsem našla já.
Ze dvou Barbořiných fotografií nás více zaujala fotografie “Anděl” s přiloženou básní. Fotografie má atmosféru, která je umocněná silným vyznáním ve verších.
Druhá část našeho hodnocení je za námi. Dalo by se říci, že jsme vám představili ty autory, kteří se umístili těsně pod pomyslnými stupni vítězů. Rádi bychom jim poděkovali za to, že si našli čas a podělili se s námi o své příběhy a zároveň jim přejeme i nadále Dobré světlo.
Soutěž.
Mnohokráte děkuji za nečekaní vystavení všech 3 mých fotografií. A zároveň souhlasím s citátem
K tomuto autorovi bych zde uvedla komentáře Choseho (Josefa Krásy): “Ze svého pohledu mezi kandidáty řadím Pavla Holmana, škoda jen, že své povídání věnoval fotografii, která má pro mě menší kouzlo než lákavé oko světlometu za hrubými vraty. Hrníčky jsou pro mě přec jen spíše hraním, než opravdu fotkou” nebo Jakuba Kencla: “Hrnečky jsou sice pěkné, ale jaguár ve stodole je o foch lepší”.
Jaguár za vraty je i podle mě lepší fotografie, než-li hrnečky, bohužel jsem tuto fotografii našel až po odeslání “hrnečků” emailem do redakce a proto, je-li to možné na hrnečky zapomeňte a “garážovou” fotografii zařazuji mezi mou NEJOBLÍBENĚJŠÍ. A pokud by byl zájem, rád přidám k fotce i rozsáhlejší komentář. Srdečné díky Pavel H.