Jdeme do finále. Rozhodování bylo jako obvykle velice těžké, co porotce to jiný vkus, a tak přišel na řadu náš starý známý bodový systém, který se osvědčil již na mnoha Open Airech a v poslednich letech i na našich x-pozičních podzimech. Všichni redaktoři, kteří se zúčasnili hodnocení naší soutěže, vybrali své tři favority a připojili své komentáře.
Na pomyslné bronzové příčce se umístili hned dva fotografové a to Simona Bočková a Ivo Fišer. Začneme tedy dámou, jejíž fotografie měla mezi porotci nejrozpoluplnější hodnocení.
Simona Bočková
 |
Byl jednou jeden Honzíček, do kterého se zamilovala Vendulka… . Obě tyto děti znám už od jejich narození, oba mají 12 let. Řekla bych, že tato fotka dokonale znázorňuje jejich “situaci”, posuďte sami. Honza je od přírody nadaný sportovec, ať byste si vybrali jakýkoliv pohyb od lyžování přes MTB, trampolínu, snowboard až po gymnastiku a kajak, tak Jeník ho dělá buď to závodně nebo minimálně pro zábavu. Když k tomu přidáme, že je blonďatý s modrýma očima, dokonalým úsměvem a schopností zaujmout a pobavit svým komentářem kohokoliv od batolete až po děděčka, tak se z něj jednoznačně stává Superman, kterého všechny holky obdivují, zbožňují a milují. Vendy by ale nikdy nedovolila, aby se náš Honza dozvěděl, jak moc ho má ráda. Takže ho jen neustále pozoruje a pro zábavu plánuje jejich společnou budoucnost… .
Tato fotka vznikla na společné dovolené našich rodin v Chorvatsku na poloostrově Vir někdy na začátku léta.
Bitovod (Pavel Kutina): “Pořád se zdráhám věřit tomu, že se nejedná o montáž, ale snímek má plný EXIF, takže asi fakt ne. Maličko naivní příbeh, ale k téhle fotografii patří a funguje mi to dohromady.”
Zdeněk Tichý: “Tady mi hraje skoro všechno. Výborně zachycený okamžik podpořený příběhem, barva tu má jednoznačně svůj smysl … Jenom nějak nechápu, proč je skokan jakoby ve stínu, když by zjevně být neměl.”
Chosee (Josef Krása): “Živá fotografie je setinou vteřiny zmraženou a ukradenou času.Vždyť svět kolem je tolik vážný, a to i v umění. Málokteré výtvarné dílo dokáže být tak hravě vtipné, jako nečekaná souvislost vystižená fotografickou momentkou, proto je pro mě na nejvyšším stupínku skoro jistě dokonale vystižený moment s vtipným článkem Simony Bočkové.”
Jakub Kencl: “Skokan od paní Bočkové mě vůbec nebere. Kdyby tam byl alespoň náznak pohybu, nějaká dynamika, život…. přijde mi to strašně neživé, až umělé (aniž bych rozebíral, jestli je to montáž nebo ne, to je mi úplně fuk), zmrazené. Prostě mi ta fotka nějak nesedí, i když vím, že zachytit to takhle není úplně jednoduché.
Ivo Fišer
 |
Moje nejmilejší fotka.
Když jsem se při prohlížení Paladixu dostal k tématu „Moje nejmilejší fotka“, začal jsem se sám sebe ptát, která tak by to mohla být? Prohlížím soubory v počítači, přemýšlím, přemítám a uvědomuji si, že je to vlastně ta, která mi visí v obýváku nad gaučem. „Sakryš, kdy jsem ji vůbec fotil?“ Vím, že to bylo při rekonstrukci Hybernského paláce, na které jsem se též podílel. Hledám v archivu a nacházím založený diapozitiv společně se zaznamenanými údaji, ze kterých zjišťuji datum expozice, duben 2006.
Vzpomínám si, že jsem si snímek připravoval několik dní. Zkoušel jsem různé záběry, různá ohniska objektivů, ale nebylo to stále ono. Toužil jsem po jedinečnosti a snažil jsem se z římsy paláce zaznamenat snímek, který nebyl kolemjdoucím na očích. Nejprve jsem se snažil o co nejširší záběr, ale naskytlo se také několik zajímavých detailů. Ten správný okamžik přišel jedno chladné ráno. Lezu po lešení nahoru s foťákem na zádech zrovna ve chvíli, kdy mezi obláčky začaly dopadat na Obecní dům první ranní paprsky. S ledovým klidem a vědomím, že práce neuteče jsem se chopil fotoaparátu a z předem připraveného místa jsem zachytil popisovaný snímek.
Teprve až později mi došlo, že jsem vlastně tak trochu nevědomky použil previzualizaci, jež jsem v té době nepřikládal nijak valný význam. Častokrát jsem poslouchal od jiných názor, že zachycený snímek se „dodělá“ v počítači. Už to slovo „dodělá“ mi nepřirostlo docela k srdci a svoje záběry se snažím vypiplat při samotném spuštění závěrky.
Při vyvolání diáku a zvětšeniny jsem usoudil, že jedinečnosti jsem docílil především vystižením okamžiku. Snímek je dostatečně exponovaný a nepotřebuje jakýkoliv zásah či ořez. Při adjustaci jsem využil černého orámování filmového políčka a mám tak doma jednu z velmi mála fotografií, na které není provedena žádná korekce. Nakonec i její umístění na zeď u rozsvícené stolní lampičky dodává fotografii brilanci ranních paprsků a při formátu 120×80 cm jsem se sebou spokojený.
Možná Vám to nepřijde tak skvělé, ale já z tohoto snímku mám opravdu radost a stále se na něj rád dívám. Ten snímek mě něco naučil a mnohdy se na již focená místa vracím s tím, že si říkám „Tak, znovu a lépe. “
Bitovod (Pavel Kutina): “Místo znám docela důvěrně, tak to pro mě má i nějaké osobní hodnoty, ale z toho úhlu a v tomhle světle se mi to nikdy nepodařilo zachytit, to světlo k tomu zlacenému secesnímu portálu sedí jak prdel na hrnec.”
Chosee (Josef Krása): “Z jeho článku úplně vyzařuje pocit, který jako fotograf tak dobře znám. Vteřina zachycená na jeho snímku není momentkou z okolního světa. Je vteřinou jeho vlastního prožitku, vteřinou zázraku, kdy svět připravil divadlo, v němž oči mohly žasnout. A prožitek zůstal. Zůstala fotografie, která v sobě nese ranní zážitek, jenž v autorovi nevyprchá. A zkuste mi říct, že takový moment nemáte! Že si jej mezi zážitky s fotoaparátem neceníte nejvíc!”
Jen o jeden bod více a zároveň pomyslnou stříbrnou příčku si z našeho hodnocení odnáší:
Tomáš Fibír
 |
Všechno kolem nás i má nejmilejší fotografie má svůj vývoj.
Jako školák, když jsem poprvé držel fotoaparát v ruce, byl jsem nadšený, že to opravdu funguje a já rozeznám brášku od kupy kamenů a technikou a kompozicí jsem se vůbec netrápil.
Jako mládenec jsem se pyšnil tím, že je fotka zaostřená tam kde má být, že jsem uspořádal věci tam, kam by měly podle příruček patřit a obsahem jsem se už tolik netrápil.
A dnes jako mladý pán už zase trošku opouštím techniku a hledám na fotce něco, co mne oslovuje více než barvy, ostrost, digitální šum, …
Toto je má nejmilejší fotka, u které se tak trošku cítím svobodný a bezstarostný jako tento chudák na lavičce v italských Benátkách.
Bitovod (Pavel Kutina): “Vyjadřuje “skryté touhy”, někdy si asi
každý přeje nic nemít, o nic se nestarat a fungovat jenom ze dne na
den. O první místo přišla kvůli “hnidě” – k dokonalosti mi tam chybí
ten kousek uříznutého lokte.”
Původně jsem myslela, že vám v tomto článku představíme i výherce naší soutěže, ale když jsem si článek po napsání prohlédla, myslím, že by to nebylo ono. Takže vás budeme ještě chvilku napínat a vítěze, který si to určitě zaslouží, vyhlásíme příště :-).
