Vyhodnocení všedního domácího úkolu aneb Jak nám mňoukala redakce

Když jsem na začátku září vyhlašoval tento úkol, věděl jsem, že se nejedná o úplně lehkou záležitost, ale že to vyvolá ve vašich řadách takový rozruch a hromadný úprk od fotografické techniky, to jsem opravdu netušil.

V minulých diskusích pod články, jste naznačovali, že by to chtělo něco těžšího, nějakou reportáž, koncert či nějakou
akci. Z příspěvků jsem se i dozvěděl, že pár lidí se fotografováním živí, či si na svého koníčka vlastním fotografováním přivydělávají.
Mnoho z vás znám osobně a vím, že jste dobrými fotografy dokumentu a reportáže. Mnoho lidí se nechá strhnout tématem,
zabere a pustí se do toho s vervou. Tušil jsem, že toto téma nebude určitě pro každého, jelikož vyžaduje již trochu
nápaditosti, přemýšlení, koncepce. No prostě začít přemýšlet a makat. Počítal jsem s tím, že nám do redakční
pošty dorazí tak maximálně 8 – 10 sérií právě od ostřílených autorů nebo od odvážných začátečníků, kteří se chtějí
zlepšovat a pracovat na sobě. Ideální příležitost jsou právě takovéto úkoly či fotosoutěže, kdy o nic nejde a můžete
si vyzkoušet co umíte a jak byste dokázali rychle a kvalitně pracovat “na zakázku”.

Bohužel se projevilo to, co jsem si již dlouho myslel. Většina lidí pracuje “do šuplíku” a soutěže obesílá právě těmito
pracemi. Lenost a pohodlnost již vítězí i u české fotoamatérské obce. Když nemám téma již dávno zpracované, tak
mě to nezajímá, přece nebudu dělat něco narychlo, něco vymýšlet a zatěžovat si hlavu. To si radši počkám až zase
vyhlásí domácí mazlíčky, děti nebo přírodu. Toho mám plný disk, tak nebude problém něco poslat, ale tohle po mě
nemůže nikdo chtít, dělat něco co musím vymyslet. To se radši půjdu hádat do nějakého fóra o tom, jestli náhodou
nemám horší model foťáku, než bych potřeboval.

Naštěstí se našli tři odvážlivci, kteří mi zvedli náladu a přesvědčili mě, že se ještě pár lidí, kteří nad fotografií
chtějí přemýšlet a chtějí se bavit nad její tvorbou, najde. Prvním z nich byl FotoMartin, který poslal sérii
Žebrákův den. Není to určitě klasický příběh jednoho člověka po celý jeho den, ale velice pěkně to tento příběh
navozuje. Předpokládám, že každý, kdo tyto tři fotografie prohlíží, si vytvoří vlastní možný výklad a věřím,
že těchto různých příběhů bude hodně. A to je to zajímavé, co nám autor fotografií dává. Dává nám možnost se nad fotografií zamyslet,
vytvářet si své vlastní závěry či příběhy. Bohužel to není klasická série složená ze tří snímků a autor tak trochu
asi sáhnul do onoho šuplíku a pomocí fotoeditoru udělal tři fotografie z jedné. Ale jsem rád, že toto udělal a
donutil i sám sebe nad fotografií přemýšlet a dát jí příběh. Pokud tato fotografie však vznikla s úmyslem
ji takto použít je to ještě lepší a chvályhodné, ale pak bych doporučil exponovat přímo tři samostatné fotografie než jednu
pak následně předělávat v počítači. Každopádně díky za zajímavou sadu fotografií, která nutí člověka k zamyšlení.

Další pošta dorazila od Honzy Hlináka a ze schránky na mě vyskočila nádherná kočka. Jasně, to je ono, nemám model,
použiji domácího mazla. A Honza jej použil dost dobře. Jeho sérii pěti snímků všedního dne tygra domácího jsem
měl dlouho na monitoru a kochal jsem se krásnými a vtipnými snímky. V průvodním dopise byla zmínka o obtížnosti.
Nikoli však o obtížnosti tématu, ale o finálním výběru. I ten zvládl Honza na výbornou a vybral opravdu pět nejlepších
a nejvýstižnějších fotografií. Jak tohle mohu vědět? Velice jednoduše. Po uzávěrce jsem Honzu požádal aby mi zaslal
všech deset fotografií o kterých se zmiňoval jako o prvotním výběru. Proto i vy teď máte možnost shlédnout všech
deset fotografií exponovaných pro tento domácí úkol a věřím, že mi tuto udělenou výjimku odpustíte.

Doslova a do písmene za pět minut dvanáct byl doručen mail od Choseho. A světe div se. Po otevření fotografií na
mě opět cení zuby tygr domácí. Tři účastníci domácího úkolu a hned dvě série koček. Chlapci, vy jste snad od sebe
museli opisovat. Shodou okolností jsem nedávno byl na vernisáži a potkal se s Chosem. U piva mu vše vyprávím a
on si stěžuje, že měl velký problém s výběrem posledních pěti fotek a že jich má doma deset. Chce se mi volat
Sculiovou s Mulderem, neb to už zavání nadpřirozeným zásahem, ale nakonec žádám Choseho, ať tedy taky pošle
deset záběrů a můžeme porovnávat stejně velké série.

No a to jsem si teda pěkně zavařil. Teď na mě kouká dvakrát deset koček a všechny mňoukají: “Já jsem hezčí, vtipnější,
roztomilejší. Já musím vyhrát”. Tak to teda ne holky. Dneska to asi skončí plichtou. Obě série jsou parádní, obě mě
pobavily svým příběhem, vtipem, jsou technicky perfektně zvládnuté a i pro mě, jako pro vyznavače spíše štěkajících
kamarádů, jsou roztomilé. Navíc velice oceňuji jistě zdlouhavou práci obou fotografů, jelikož je obecně známo, že práce se zvířetem je daleko
složitější než práce s lidským modelem. Díky za vaši trpělivost a profesionalitu, se kterou jste se do úkolu pustili
a jak jste jej zvládli. Pobavili jste mě dokonale a to se cení nejvíce. Odměny budu rozdávat na některém z dalších
fotosetkání, tak se nezapomeňte přihlásit o svou zlatavou cenu. Ale stejně, větší cenu dostane asi Honza, jehož série
se mi líbí o pomyslný kočičí chloupek více.

A vy ostatní se koukejte a učte se. Nebylo to zase tak těžké, jak se vám na začátku zdálo. Chtělo to jen přemýšlet
a použít třeba i trochu humoru. Neočekával jsem mnoho příběhů s lidmi, vím jak je složité se odvážit je fotit, byť jsou
to vaši blízcí (možná právě proto), ale předpokládal jsem, že budu moci hodnotit všední den vašeho auta, foťáku,
dětských hraček či obyčejného rohlíku. Prostě, že se do toho zahryznete a pošlete cokoli, co bude mít děj všedního
dne. A vy nic. Tak příště zase budu muset vyhlásit nějaký jednoduchý úkol, aby jste ho teda zvládli a nemuseli
se zase až tak moc namáhat.