Fotografie má jako každý obor lidské činnosti svoje dějiny. Minulost fotografie je o to zajímavější, že právě ona je hlavním dokumentačním pomocníkem moderní lidské historie.
Bez ní bychom si těžko představili tváře významných politiků či jiných osobností, pohledy na válkou zničená města, kosmické lety, výhry i prohry celého lidstva. Přitom zůstávají tvůrci slavných dokumentárních fotografií stále poněkud ve stínu svého díla a to nemluvíme o vynálezcích, objevitelích a průkopnících samotného fotografického procesu, ty nezná skoro nikdo. Jistěže nebýt jich, přišli by s tímto objevem jiní. Ale v dějinách neplatí žádná “kdyby”…
Odedávna se malíři snažili o objevení metody, která by byla minimálně pracná a zároveň maximálně přesná. Jistým ulehčením byl vynález latinsky zvaný camera obscura, jehož autor, Leonardo da Vinci, ho používal ke studiu architektury. Byla to vlastně zatemněná skříňka s čočkou promítající obraz na plochu; malíř uhlem obkreslil obraz a bylo hotovo. Vlastnímu vynálezu fotografie ještě předcházel objev optických vlastností skla a objev světlocitlivých sloučenin stříbra. Název fotografie (tedy – volně přeloženo – kreslení světlem) se poprvé veřejně objevil v roce 1839 a jeho autorem je německý astronom Johann Mädler. První skutečnou a dodnes zachovanou fotografii ale zhotovil už v roce 1826 Joseph Nicéphore NIEPCE (1765-1833) a nazval ji “Pohled z okna”. Ovšem za vlastního vynálezce fotografického procesu je poněkud neprávem považován Niepcův krajan Louis Jacques Mandé DAGUERRE (1787-1851), který objevil přímou pozitivní metodu zvanou daguerrotypie. Sláva pana Daguerra neměla dlouhého trvání – za necelý měsíc po zveřejnění daguerrotypie se ozval anglický šlechtic Henry Fox TALBOT (1800-1877), který byl schopen zhotovit stejně kvalitní obraz, ale nepotřeboval měděnou desku jako Daguerre, stačil mu obyčejný papír a navíc mohl z originálu získat libovolný počet kopií…
Převratný vynález se rychle šířil a všeobecně se soudilo, že novinka způsobí totální zánik malířství, ale spíše opak byl pravdou. Malířství se konečně mohlo odpoutat od otrockého kopírování reality (zejména v 19.století se “dobrý” malíř poznal podle schopnosti namalovat či nakreslit něco tak, aby to vypadalo jako živé) a mohlo se vydat cestou svébytného výtvarného projevu, v němž realita hraje čím dál menší roli. Hlavně portrét, do té doby výsada vyšších společenských vrstev, se stal všeobecně dostupným, protože nová metoda záznamu obrazu byla kromě jiných výhod i docela levná. Kromě módou podmíněného laického zájmu se o fotografii začali zajímat hlavně přírodovědci, kteří v ní spatřovali velmi schopného pomocníka.
Joseph Nicéphore NIEPCE (1765-1833)
Původně byl vojákem, ale z armády byl propuštěn kvůli svému onemocnění tyfem. Jako první sestrojil spolehlivě fungující jízdní kolo, ale jeho hlavním cílem bylo objevit spolehlivou reprodukční techniku; pokoušel se leptat kámen, pak na desku pokrytou světlocitlivou látkou chtěl zkopírovat kresbu, ale protože sám kreslit moc neuměl, využíval cameru obscuru. Chtěl trvale fixovat obraz kreslený světlem a používal metodu, při níž světlem zcitlivělý asfalt postupně vymýval olejem a petrolejem. Skleněná deska s portrétem papeže Pia VII. se rozbila již za Niepcova života. “Pohled z okna” byl znovu objeven až roku 1952 a je to nejstarší dochovaná fotografie. Pouze jakási nesmělost či obavy způsobily, že Niepcovo jméno nebylo s vynálezem fotografie dlouhá léta spojováno, ačkoli právě on byl jejím prvním skutečným tvůrcem.
Louis Jacques Mandé DAGUERRE (1787-1851)
Byl vyučen malířem divadelních dekorací a jeho pověst byla natolik dobrá, že ani nestačil reagovat na všechny nabídky. I on začal pracovat s camerou obscurou a vytvořil roku 1820 opravdu nebývalou podívanou – kulisy složené z několika průsvitných pláten za sebou. Své dílo nazval dioráma. Po několika letech se spletité cesty Daguerra a Nipce konečně setkaly a muži spolu uzavřeli smlouvu. Niepce ale zemřel a roku 1835 Daguerre už sám vyvolal latentní, tedy neviditelný, obraz parami rtuti. Podle některých historiků to byla náhoda, podle jiných cílený a úspěšný pokus. Začal pak pracovat se solemi stříbra a to mu dovolilo podstatně zkrátit osvit (dříve to bylo i několik hodin), postupně vynalezl i ustalující roztok, který prodloužil trvanlivost obrazů. Tímto postupem vznikaly již dále nemnožitelné originály. Až roku 1839 se Daguerre domohl od francouzské vlády jisté odměny – byla mu přiznána doživotní penze a byl vyznamenán. Francie si vynález neponechala, ale naopak jej zveřejnila a tím ho poskytla celému lidstvu.
Henry Fox TALBOT (1800-1877)
Nezávisle a obou Francouzích i on dokázal vyvolat a ustálit latentní obraz, ale – bohužel pro něj i Anglii – nebyl první, kdo výsledky svých pokusů zveřejnil. I jemu pomáhala camera obscura, když se snažil trvale si uchovat obrazy z cest po Itálii. Chtěl přinutit prchavé obrazy k tomu, aby na papíře zůstaly navždy. Jeho “spojencem” se stal chlorid stříbrný a když konečně objevil správný poměr chemikálií nanášených na podložku, byl na světě první negativ, z něhož bylo možno kopírovat nekonečně mnoho pozitivů. Expoziční doba Talbotových materiálů byla již pouhých 6 minut… Neměl ale štěstí a všechnu slávu sbíral Daguerre, ačkoli Talbot byl mnohem blíž dnešní metodě negativu a pozitivu. Až poté, co poněkud opadla móda daguerrotypie, se Talbotův objev stal východiskem dalšího rozvoje fotografie. Talbot se ale nenechal odradit svými “komerčními” neúspěchy a v roce 1844 vydal vůbec první knihu, která byla ilustrována původními fotografiemi.
Zpracováno podle knihy “Příběh fotografie” (Mrázková, D.; MF Praha 1985).
Da Vinci není vynálezcem camery obscury
Chtěl bych jen opravit tvrzení, že autorem camery obscury je Leonardo. Camera obscura byla známa mnohem dříve. Údajně si podobného jevu všiml již Aristoteles. Poté byla ještě nekolikrát popsána a nejstarší dochované vyobrazení je snad od Gemma Frisiuse. V době Leonarda Da Vinci byla camera obscura již poměrně často využívána. Da vinci na základě CO popsal vztah mezi perspektivou a vnímáním lidským okem.
Jirka S.