Vzpomínky mladistvého starce

Fotograf Jan Saudek v letošním roce překročil sedmdesátku. K výročí mu jeho blízcí uspořádali „tajnou“ retrospektivní výstavu a zároveň mu vyšla po všech stránkách velkolepá knižní monografie. Fotografiím Jana Saudka lze však stěží dobře porozumět bez přečtení fotografových vzpomínek nazvaných Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec.

„Ještě něco si vzpomínám – vždyť nejsou toto vzpomínky starochovy?“ Těmito slovy začíná jedna z kapitol knihy Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec, kterou v roce 2000 vydalo nakladatelství Slovart a která se nedávno na knihkupeckých pultech objevila znovu v podobě levného paperbacku. Neúprosné plynutí času, neodvratitelné stárnutí je jedním z motivů, kterými jsou Saudkovy memoáry, dá-li se text knihy tak vůbec pojmenovat, protkány.

Z knihy zcela jasně nevyplývá, zda na nápad napsat vzpomínkovou knihu přišel s přibývajícím věkem sám, anebo ho k tomu někdo popostrčil. Pokud však někdo čekal, že napíše něco jako „historky z natáčení“, které před nedávnem doslova zaplavily český knižní trh, pak nejspíš splakal nad výdělkem. Ve vzpomínkách Jana Saudka žádní „slavní“ lidé nevystupují: „Nikdy za celý svůj dlouhý a sladký život jsem nikoho slavného nepotkal,“ říká k tomu s dávkou ironie Saudek v úvodu ke své knize, ale pak si přece jen vzpomene a vypravuje příhodu ze svého nejútlejšího dětství, kdy ve Stromovce potkal vznešeného starce na koni. Matka mu později řekla, že to byl Tomáš Masaryk.

Jan Saudek: Úsvit. © Jan Saudek

Jan Saudek dobře ví, že není žádný literát, a dobře ví, že napsat knihu – a dobrou zvlášť – je docela oříšek. A protože ví, že se pohybuje na „nevlídné domácí scéně“, od počátku nenechává nikoho na pochybách, že do literatury vůbec nepatří: je jen „literát“ Jenda, který ironicky říká: „Kdekdo už dnes popisuje papír! Proč to také nezkusit? Stejně to nikdo nebude číst!“ Ostatně sebeironie a sebeponižování je dalším frekventovaným motivem knihy. Snad v každé kapitole se napůl vážně, napůl ironicky obrací sám k sobě a nenechá na sobě nitku suchou: kriticky glosuje svůj vzhled, vzdělání, mužnost, ale i své „obrázky“, prostě všechno. Po přečtení několika kapitol i průměrně bystrý čtenář zpozorní a řekne si, že tu něco nehraje. A když zjistí, že Saudek kriticky vidí – s několika málo výjimkami, k nimž se vrátím níže – nejen svůj téměř celý dosavadní život, ale celý svět, nejspíš pochopí, že proslulý fotograf není nadutý suverén s bezbřehým sebevědomím, ale spíš citlivý člověk s chabou sebedůvěrou, který celý život se světem vnitřně bojuje.

Jan Saudek: Muž-madona. © Jan Saudek.

Sebevědomí a sebedůvěra každého z nás má své kořeny v dětství. Saudek se svou knihou vyrovnává mimo jiné právě se svými rodiči a svým dětstvím. Zatímco otec Gustl, který prožil mládí jako Rakušák a „jen obtížně se pak v mladé republice učil česky“, je v knize jedním z mála opravdu světlých bodů, necitlivá a netaktní matka, která synem celý život víceméně pohrdala, v knížce hraje sice okrajovou, ale přece jen výrazně negativní roli. Saudek svůj vztah k rodičům již na začátku knihy výstižně pojmenovává slovy: „Kdybych však dnes já umíral v bolestech na válečném poli a s životem nenaplněným, dojista nevolal bych maminku jako ostatní hynoucí – snažil bych se zavolat jej. Víc než kdokoli jiný v mém dlouhém a sladkém životě mi ukázal cestu!“ Samozřejmě má na mysli svého otce, který kvůli své židovské krvi strávil část druhé světové války v koncentračním táboře. To, stejně jako svůj pobyt v internačním táboře, však Saudek ve své knížce zmiňuje jen letmo, a věnuje se povětšinou létům pozdějším.

Vraťme se však ke vztahu mladého Jana Saudka k vlastní matce. Kdyby se knihou Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec prokousal psycholog, nejspíš by nám potvrdil, že nepříliš harmonický vztah syna k matce v tomto případě zformoval i jeho další vztah k ženám. A ten je u Saudka opravdu komplikovanou směsí mimořádné touhy a pohrdání. Možná by také vysvětlil jeho zálibu v neforemných, barokně tvarovaných ženských tělech, jejichž fotografie tvoří jednu z nejpodstatnějších linií Saudkovy tvorby.

Jan Saudek: Chrlič. © Jan Saudek

Knížka Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec však není jen o ženách, s nimiž se Jan Saudek během svého života oženil a rozvedl, a o mnohých dalších, které „miloval“ a fotografoval. Je to i velmi subjektivní svědectví o životě v naší zemi v druhé polovině 20. století. A v neposlední řadě je to i kniha o fotografování. Saudek tu přerývaně vzpomíná na své fotografické začátky v 60. letech a na své první pokusy prorazit na tehdejší fotografickou scénu. Vzpomíná na důležitý rok 1963, kdy vyfotografoval svou první významnou fotografii (dítě na nahé mužské hrudi), která později obletěla celý svět, a na dusné období tzv. normalizace, která se pro něj paradoxně stala nejplodnějším fotografickým obdobím. V roce 1983 totiž Saudek odchází po třiceti letech z „fabriky“ a stává se fotografem na volné noze. S tím, jak se v „kapitolách ze svého života“ postupně blíží ke konci tisíciletí, se do jeho textu dostává víc a víc něhy. Kniha sice nekončí vyloženým happy-endem, ale přece jen pozitivně. „Nikdy, ach nikdy, za celý můj život mě tohle nepotkalo: nedokázal jsem se zamilovat…. Má role byla prostinká: chtěl jsem hrát nenáročnou roli povzneseného, chladného přezíravce.“ Ale láska přece jen přichází a působí doslova očistně.

Už se vám někdy stalo, že si k vám v hospodě čtvrté cenové skupiny přisedl opilý muž, aby vám svěřil všechny bolesti svého života? Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec svou přehnanou dikcí, vybuzenou kritičností i spoustou „fekálního“ humoru takovéto zpovědi místy připomíná. Saudkův bohémský, neurovnaný, ale i mimořádně tvůrčí život je však tématem, které za určité úsilí, jež přečtení tohoto „neučesaného“ textu vyžaduje, rozhodně stojí.

Jan Saudek opravdu není žádný literát a jeho vzpomínková knížka není žádný literární skvost: každopádně však dokládá nejen fakt, že k vytvoření originálního uměleckého rukopisu vede dlouhá cesta, ale také starou známou pravdu, že umělecká díla často nevznikají v blahobytu, ale spíše v nedostatku a nepohodě. Pro pochopení Saudkova díla má Svobodný, ženatý, rozvedený, vdovec opravdu nezanedbatelný význam.