Kam za dobrou fotografií? Do Brna!

Nebývá zvykem, aby v jednom městě byly najednou tři obsáhlé výstavy fotografií, které by stály za shlédnutí. V Brně jsou právě teď hned čtyři.

Do minulosti dalekých krajů

Neznámý autor: Zlatý pavilon Kinkakudži v Kjótu, kolem 1870,albuminový papír se zlatým tónováním. Foto Národní památkový ústav.

V přízemních prostorách Uměleckoprůmyslového muzea v Brně je k vidění velmi pozoruhodná výstava fotografií z Japonska a Číny ze 70. let 19. století nazvaná Námořní deník hraběte Dubského. Erwin Antonín Anna Dubský byl příslušníkem starého šlechtického rodu se sídlem na zámku v Lysicích. Byl to důstojník rakousko-uherského loďstva, dobrodruh a sběratel umění, který se v letech 1874–1876 zúčastnil výpravy kolem světa s korvetou Erzherzog Friedrich. Celou dvouletou cestu, při níž nejvíce času strávil v Japonsku, si podrobně zaznamenával. Dubského dvojsvazkový, pečlivě vedený deník (celkem 1316 stran a 16 map) má mimořádnou historickou a poznávací hodnotu. Erwin Dubský byl však v první řadě sběratel, a tak není divu, že si z dvouleté expedice přivezl velké množství předmětů – od porcelánu až po zbraně. Ve své době Dubský však asi netušil, že se nejcennější součástí jeho sbírky po letech stane kolekce 500 dobových fotografií uložených volně v devíti albech.
Původně se předpokládalo, že Dubský řadu fotografií sám zhotovil, ale skutečnost je jiná: Dubský nefotografoval, ale fotografie na své cestě cíleně a systematicky sbíral. Obcházel nejznámější fotografické ateliéry té doby a zajímal se o vše, co s tehdejší fotografií souviselo. Jeho fotografická sbírka po jeho smrti dlouho „spala“ v depozitáři lysického zámku, teprve při znaleckých expertizách byla zjištěna její mimořádná hodnota.

Neznámý autor, snad Ičida Sóta: Rikša se zákaznicí, kolem 1870,albuminový papír se zlatým tónováním Foto Národní památkový ústav.

Kromě historické a etnografické hodnoty má Dubského sbírka i hodnotu uměleckou, protože je velmi cenným dokladem o počátcích fotografie na Dálném východě v druhé polovině 19. století. Jádro sbírky tvoří albuminové fotografie tří mistrů staré japonské fotografie, mezi něž patří Ueno Hikoma (1838–1904) z Nagasaki, Ičida Sóta (1843–1896) z Kóbe a Učida Kuiči (1844–1875) z Tokia. Některé z jejich fotografií jsou moderní i dnes – například Ičida Sóta je tvůrcem prvních panoramatických záběrů nebo aranžovaných snímků, které mají nepochybnou výtvarnou hodnotu (Přístupová cesta do svatyně Sumijoši, lemovaná kamennými svítilnami, kolem roku 1870). Překvapivé je, že největší zastoupení na výstavě má fotograf s německým jménem Raimund von Stillfried-Ratenicz (1839–1911). Tento nesmírně zručný portrétista měl proslulý ateliér v Jokohamě, kde pobýval v letech 1868–1881 a kde též vychoval řadu svých následovníků. Proslul však nejen svými kolorovanými portréty, ale také obchodním nadáním, protože patřil k prvním fotografům, kteří se zabývali zhotovováním pohlednic. Kuriózní je, že Stillfried-Ratenicz aspiruje i na místo v dějinách české fotografie, protože se narodil v Chomutově.

V souvislosti s Námořním deníkem hraběte Dubského je třeba zmínit dvě ne zcela nepodstatné drobnosti. Zaprvé, albuminové fotografie mají sice krásný nahnědlý tón, ale také velmi rychle podléhají zkáze, protože jsou vytvářené pomocí vaječného bílku s přísadou chlorové soli na velmi tenkém papíru. Z tohoto důvodu je výstava časově omezena a rozdělena na dvě navazující části – kdo neviděl první, má možnost vidět už jen druhou, popřípadě si počkat, až bude projekt přesunut do jiného města. A zadruhé, k výstavě vyšla stejnojmenná, důstojně vypravená publikace autorů Filipa a Marcely Suchomelových, která obsahuje nejen zasvěcené texty, ale též množství digitálně „vyčištěných“ fotografií z Dubského sbírky. Radost pohledět!

Radosti i strasti sběratele fotografií

Z brněnského Uměleckoprůmyslového muzea však není třeba spěchat, protože v současné době fotografií doslova žije. Stačí vyjít do prvního patra do výstavní síně zvané Camera, kde právě probíhá výstava s názvem Známosti na zapřenou. I když i tady u sběratelství zůstaneme, přece jen nás výstava posune blíže k současnosti. Výstava s podtitulem Zahraniční fotografové 20. století ve sbírce Moravské galerie v Brně v prvním plánu představuje řadu pozoruhodných fotografií známých i méně známých „východních“ i „západních“ autorů, v druhém plánu je pak dokladem, jak složité je vytváření sbírkových fondů v instituci řízené státem.

Francisco Arana Infante: z cyklu: Ohniska jiskřivého prostranství, 1979. Foto archiv Moravské galerie v Brně.

Sbírka fotografií byla v Moravské galerii založena v roce 1962. Po skromných začátcích bylo po deseti letech dosaženo prvního opravdového úspěchu, protože se do sbírek dostala fotografie významného fotoreportéra Wernera Bischofa – matka kojící dítě. Díky obětavosti spolupracovníků muzea se poté do sbírek dostávaly fotografie dalších významných fotografů, například Lewise W. Hinea.

Známosti na zapřenou jsou orientovány především na humanistickou černobílou fotografii druhé poloviny 20. století. Největším překvapením této výstavy jsou jednoznačně polští fotografové Krzystof Gieraltovski a Krzystof Pruszkofski. Zatímco Pruszkofski je fotograf, který s oblibou experimentuje s pohybovou neostrostí a vícenásobnou expozicí, Gieraltovski se představuje jako osobitý fotograf, který low-key technikou vytváří mimořádně ponuré a působivé portréty lidí. Za pozornost samozřejmě stojí i další autoři, například u nás trochu nedoceněný německý surrealista Bill Brandt nebo další Polák Grzegorz Przyborek s vtipnou fotografií Vzpomínka na Arles (Velmi lehký francouzský oběd, 1991).

Člověčenství ve fotografii Dagmar Hochové

Dagmar Hochová: Moji trafikanti, 1960. © Dagmar Hochová.

Po krátké procházce přes samotný střed Brna se dostáváme do Domu umění, jehož přízemí zabírá velká retrospektivní výstava české fotografky Dagmar Hochové (1926), uspořádaná k autorčinu životnímu jubileu. I když se výstava nevyhýbá žádnému období v autorčině dlouhé tvůrčí práci, přece jen je zaměřena tak, aby zavedené stereotypy spíše narušovala než potvrzovala. Hochová někdy bývá totiž zjednodušeně považována především za „fotografku dětí“. Brněnská výstava se samozřejmě dětem nevyhýbá, ale přece jen na Hochovou nahlíží ze širšího hlediska, dokonce předvádí i některé dosud neznámé fotografie. Důraz je položen na její dokumentaristickou tvorbu – celý jeden sál je totiž vyhrazen autorčiným fotografiím ze zahraničních cest, v první řadě z „výletu“ do Vietnamu, a poté fotografiím z Ruska a Ukrajiny. Zejména „vietnamská“ epizoda se zdá být v životě Dagmar Hochové šťastným okamžikem mimořádného tvůrčího vzepětí.

Zajímavé také je, kolik místa v „brněnské“ retrospektivě zabírají fotografie s tematikou Prahy. Je tu raný Přívoz v dešti (1952), fotografie z pražské Tróje, Malé Strany i zdařilá momentka Bílá Hora (1973). Dětskou tematiku tu zastupují dvě velmi výstižné fotografie Kluci u vody (1963) a Dvě holky (1980). Řada portrétů známých osobností ze světa kultury, ale především momentky ze života běžných lidí dokládají nezlomný životní optimismus Dagmar Hochové i její – i když to zní jako fráze – lásku k lidem. Dalo by se říci, že její fotografie jsou přímo nabité člověčinou.

Fotografie jako nespoutaný tvůrčí akt

Výtvarník Jiří David (1958), proslulý především jako autor svítícího srdce na Pražském hradě, sice fotografuje, ale z řad fotografů dost vyčnívá, protože mu není nic svaté. David patří mezi umělce, kteří se dokázali oprostit od předsudků, konvencí i od vnějškové líbivosti, a nejpodstatnější věcí je pro něj svobodný tvůrčí akt. Je to postmoderní umělec, který dokáže provokovat otevřeností, parodovat i využívat klišé a zároveň shazovat i sám sebe. Jeho velká retrospektivní výstava nazvaná Jen… Fotografie… 1991–2006 navenek působí jako snůška nejroztodivnějších fotografií nějaké obskurní fotografické skupiny, ale ve skutečnosti docela dobře „drží pohromadě“.

I když na výstavě samozřejmě nemohou chybět cykly Skryté podoby (1991–1995) a Bez soucitu (2002), jimiž vyjádřil svůj nejednoznačný vztah k současnosti, největší prostor na současné výstavě dostaly Davidovy intimněji laděné fotografie z cyklů Daniel, Lidé v krajině, To jméno, In Side Out, v nichž figuruje i sám se svými nejbližšími. Tyto cykly, označené souhrnným názvem Jen… (1993–2006), bez okázalosti a bez velkého ohledu na fotografické „řemeslo“ odkrývají Davidův intimní prostor. David je v této poloze sice nejzranitelnější, ale také nejupřímnější.

Jiří David: z cyklu Jen… (1993–2006). © Jiří David

Jiří David je výtvarník, který fotografii používá jen jako jeden z mnoha výrazových prostředků. Dokáže pracovat klasickou fotografickou metodou i pomocí počítačových technologií. Zatímco v cyklu Skryté podoby “fotografickými” prostředky zrcadlově pospojoval pravou a levou část obličeje známých osobností, v cyklu Bez soucitu pomocí počítače „rozplakal“ vrcholné politiky. A nás se tím zeptal: Opravdu jsou vrcholní politici schopni odložit masku a projevit city? Co to je vlastně za lidi?

Jiří David si naštěstí nehraje na vševědoucího věrozvěsta nových stylů. Sám o sobě dokonce prohlašuje: „Nevím co jsem; nevím co znamenám; nevím proč a pro koho dělám; neznám smysl ani důvod původu mých, mnohdy recyklovaných prací…“ A to je sympatické, protože dnešní doba je tak složitá a protikladná, že úplně jasno v ní mají snad jen primitivové. Nebo jste si ještě nevšimli, že čím je člověk hloupější, tím má jednoznačnější a kategoričtější názory?

Brněnská fotografická smršť

Jarní procházka po brněnských fotografických výstavách nás opravdu příjemně překvapila. Ve srovnání s Brnem toho v dubnu nemá Praha moc co nabídnout. Zato Brno postihla skutečná fotografická smršť.