Několik dní před Štědrým dnem jsme se prošli vánočně vyzdobenou Prahou. Klid jsme našli až ve vylidněných výstavních síních.
Svět na okamžik zastavený
|
| Vilém Reichmann: Osidla, 1941. © Vilém Reichmann, dědicové |
Naším prvním zastavením byl Dům U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, jehož celé první patro zabírá výstava Život věcí s podtitulem Idea zátiší ve fotografii (1840–1985). Nikde nikdo, klid, jen zvenku se vzdáleně ozývají tóny koled z vánočních trhů. Výstava Život věcí je poměrně rozsáhlá – je tu k vidění asi 150 fotografických zátiší ze stopadesátiletého vývoje fotografie. Pokud si najdete čas se zastavit, přečíst průvodní texty a na některá důležitá místa se vrátit, zjistíte, že i tak statický žánr, jakým zátiší nesporně je, prošel v průběhu času mnohými proměnami. Zjistíte také, že do fotografického zátiší, které bylo zpočátku pod silným vlivem malířství, postupně proniká život a na počátku 20. století pak s nástupem moderních uměleckých směrů prvky hry a experimentu. Ty se pak natrvalo stávají jejich součástí.
Všechny vystavené fotografie jsou součástí renomované sbírky Siebert. Výstava dokládá nejen dobrý vkus sběratele, ale také vysokou úroveň české meziválečné i poválečné fotografie, reprezentované jmény Medková, Zykmund, Reichmann, Přeček, Svoboda nebo Nožička. To všechno jsou umělci, kteří tzv. zátiší, ať už nalezená či umělá vytvářeli, ale zároveň tento žánr dalece přesahovali.
Svět v pohybu
Na Staroměstské radnici se z historie rázem dostáváme do současnosti a v souvislosti s novým ročníkem prestižní fotožurnalistické soutěže Czech Press Photo 2005 se můžeme se zamýšlet nad právě uplynulým rokem. Ten byl podle českých fotožurnalistů nejen hodně barevný, ale především nelítostný a krutý. Ponechme stranou otázku, zda nám média podávají pravdivý obraz světa a zda fotografové komerčních periodik odvádějí potřebnou práci nebo zda se jen honí za senzací. Nechme stranou i to, že je Czech Press Photo opět více „světová“ než „domácí“, což výstižně vyjářil fotograf a člen poroty Karol Kállay: Co mi možná schází, je malý lidský příběh, protože i z něj se dá udělat velká fotoreportáž. Třeba jak někdo pěstuje fazole. Většina fotografů se ale dnes honí za extrémy.
|
| Mišo Bak: Rodina na pláži během Velkého pátku, z cyklu Panama, 2005. © Mišo Bak |
Co nás na letošním ročníku Czech Press Photo opravdu zaujalo? V první řadě snímky volného fotografa Mišo Baka, který na černobílý materiál fotografoval život „obyčejných“ lidí v Panamě. Bakovy fotografie jsou kompozičně přehledné, přímočaré a vtipné. Vysokou technickou úroveň, nápaditost a schopnost vcítit se do duše fotografovaných lidí má také cyklus Balet Národního divadla 2004–2005 Karla Cudlína. Pravdou ovšem je, že Bakovy i Cudlínovy fotografie se svým pojetím vymykají z běžné fotožurnalistické práce.
Jako fotoreportér v letošním ročníku Czech Press Photo vyniká Joe Klamar, který jako jeden z mála dokáže opravdu překvapit. A zatímco oceněné „sportovní“ fotografie Václava Jirsy jsou především lidsky dojímavé, Petr Josek svou sérií téměř monochromatických záběrů lyžařů dokládá starou známou pravdu, že méně je někdy více.
Věřte, nevěřte!
|
| Josef Sudek (1896–1976), fotograf český |
Pokud zajedete na pražský Újezd do bývalého ateliéru Josefa Sudka a u vchodu zaplatíte desetikorunové vstupné, možná nebudete věřit svým očím, když na stěně výstavní síně uvidíte jen pět miniaturních portrétů českých umělců. Toť vše! Pak si všimnete brožurky, která k výstavě vyšla a začtete se do ní: „Ve fotografické sbírce Moravské galerie v Brně byla při inventuře depozitáře v roce 2003 objevena složka s pěti negativy. … Na štítku nalepeném na starých hnědých deskách stálo jediné jméno: Dr. Rudolf Weiss. … Konzervátor zhotovil jejich kontaktní kopie. Ke svému překvapení zjistil, že všichni vyfotografovaní mají totožnou vadu zraku odborně zvanou strabismus. (Lidově jí říkáme šilhání)“. V tu chvíli máte pocit, že jste přítomni objevu něčeho skutečně pozoruhodného, takže se vrátíte k portrétům a začnete zkoumat jejich oči. Zároveň však ve vás sílí pocit, že jste se stali součástí hry nebo nějakého silvestrovského šprýmu. Myslíte, že šilhání může nějakým způsobem ovlivnit uměleckou tvorbu? A pokud je umění založeno na osobitém vidění světa, nemají vlastně všichni umělci zrakovou vadu? Neprozrazujme žádná tajemství dopředu, jen konstatujme, že dobrého humoru není nikdy dost. A už vůbec ne takového, který zároveň klade řadu otázek a vyzývá k jejich zodpovězení.
Až na Dálný východ
Člen poroty Czech Press Photo 2005 Adrian Evans letošní práci českých fotožurnalistů zhodnotil slovy: Čeští fotografové se podobají našim anglickým. I ti si totiž myslí, že když mají vyfotit něco zajímavého, musí odjet na druhý konec zeměkoule. Přitom by právě doma našli něco mnohem zajímavějšího. Na tom asi něco bude. Pravdou však také je, že kvůli dlouhým letům izolace od okolního světa jsou pro většinu z nás fotografie z exotických míst stále přitažlivé. A tak není třeba se divit, že právě nyní v Praze probíhají dvě výstavy, které nám představují velmi odlehlá místa a kultury: Tokyo Flowers japonského fotografa Nobuyoshi Arakiho a Opět ve Vietnamu – přízraky vietnamské krajiny amerického fotografa Craiga J. Barbera.
|
| Nobuyoshi Araki: z cyklu Bondage, 1997. © Nobuyoshi Araki, s laskavým svolením galerie bob van orsouw, Curych a autora |
Výstava Tokyo Flowers v Galerii Langhans je průřezem tvorbou patrně nejznámějšího japonského fotografa současnosti. Nobuyoshi Araki je proslulý svou mimořádnou posedlostí fotografováním, a tak snad není žánru, do kterého by nezasáhl, pornografii nevyjímaje. Nobuyoshi Araki prostě dělá všechno naplno. Ovšem představa, jak fotograf s týmem spolupracovníků a nosičů techniky kráčí velkoměstem a fotografuje vše, co mu přijde „před sklo“, je přece jen spíše úsměvná.
Zcela jiný přístup k fotografii má Američan Craig J. Barber, který se českému publiku představuje nenápadnou výstavou v přednáškovém sále Náprstkova muzea. Barber je veterán z vietnamské války. Jak sám vzpomíná, v osmnácti letech se dostal do Vietnamu a zabíjel lidi, aniž přesně věděl proč. Jaká mocenská hra ho sem jako naivního mladíčka vlastně zahnala? Po osmadvaceti letech se rozhodl do Vietnamu vrátit s fotoaparátem a pokusit se se svým svědomím vyrovnat přímo na místě. Pouť po krajině, kterou poznal jako voják, pojal jako svéráznou formu terapie. Jejím výsledkem je pozoruhodný soubor černobílých panoramatických fotografií na ručním papíře. Škoda, že Barberova pražská prezentace není o něco důstojnější. Jeho obsáhlý soubor by si jistě zasloužil víc než jen boční stěny přednáškového sálu. Ale: lepší něco než nic.
Domů, až do vlastní postele
|
| Viktor Tuček: z cyklu Školní kniha 3. © Viktor Tuček |
Domů do Prahy a doslova až do vlastní postele se můžeme vrátit prostřednictvím fotografií studenta FAMU Viktora Tučka, který si za hlavní téma svých školních prací vybral to nejsamozřejmější a nejpřirozenější: svůj životaběh. Svým přístupem k fotografování nemá daleko k principům reality show, přičemž hlavní roli tu hraje sám. Tuček používá fotoaparát jako pohotový záznamníček a fotografuje vlastně pořád: ráno, v poledne, večer, v zimě i v létě… Fotografuje sám sebe, své známé i lidi, které nahodile potká. Fotografuje slavnostní okamžiky i banality, prostě vše, co život přináší. Rok co rok potom usedá k haldě fotografií a z vybraných fotografií vytváří tzv. Školní knihy. Současná výstava ve Velrybě představuje již tři. Ta poslední je mnohem „barevnější“ než dvě předchozí. Co se změnilo? V návštěvní knize k tomu kdosi trefně poznamenal: „Jeden návštěvník říkal, že to jsou fotky, které fotografoval štastnej člověk“. Když zalistujete Tučkovými Školními knihami, jistě nepřehlédnete fotografii, na níž autor zachytil sám sebe s plyšákem v posteli, oba po krk pod peřinou. V tomto okamžiku vás napadne: dělá si z nás ten člověk legraci anebo je ten každodenní život opravdu tak krásný?
