Zátiší

Zátiší. To slovo je odvozeno od ticha. Přesně tak má také působit. Má to být pohled někam do klidu, do ticha, do světa věcí, zvláště pak těch starých či starších.

Zátiší je vlastně jakýsi pokus vystihnout krásu a soulad tvarů či barev věcí, u nichž nás o tom v běžném životě ani nenapadne přemýšlet. Protože objekt zátiší je neživý, může nám sloužit také jako cvičení v oblasti kompozice a osvětlení. Ne nadarmo bývalo zátiší prubířským kamenem umění starých malířů… Vím, že se nemá zjednodušovat. Ale takový “správný” autor zátiší je v mých představách někdo, kdo si všechno vždycky důkladně rozmyslí (a nemusí jít vždy o fotografování), komu nevadí ten čas strávený prací, podle jiných zbytečnou a nudnou. Z výše uvedené charakteristiky vyplývá, že zátiší je téměř vždy výsledkem předchozí přípravy a jakéhosi vnitřního klidu, který v sobě buď máme, nebo ho chceme sami v sobě nalézt. Zátiší je k tomuto hledání docela dobrá cesta. Zde totiž – více než kdekoli jinde – platí, že “práce kvapná je málo platná”.

Lucerna v Dobříši; Olympus OM 2000, objektiv Zuiko 35-70 mm f/3.5-4.8

Zátiší dělíme na dva typy. Prvním z nich je tzv. nalezené zátiší, které nearanžujeme, ale prostě ho někde objevíme a správnou kompozicí oddělíme od okolí. Chce to “jen” se dívat kolem sebe – takových samovolně vytvořených zátiší je nepočítaně. Každé zátiší musí zachovávat přirozený pořádek, jakousi jednotu a harmonii, zkrátka to není jen hromada nahodile shromážděných věcí, které se dostanou před objektiv. Věci zobrazené na jednom snímku by měly mít nějaký vzájemný vztah či spojitost (stáří, funkci, tvar apod.) – např. zahradní náčiní, nádoby, staré strojní součástky apod. Předměty se musejí doplňovat a vzájemně se nesmějí rušit – právě ona jednota dělá zátiší zátiším. Hodí se spíše využívat přirozeného rozptýleného světla – přímé slunce totiž vytváří moc ostré kontrasty a ty dokáží celou kompozici úplně přehlušit. Pokud je to možné, dejte při prosvětlování stínů přednost odrazné ploše (stačí třeba papír napjatý v rámu) před bleskem; ten totiž funguje stejně jako slunce.

Venkovské zátiší; Praktica L 2, objektiv Pentacon auto 50 mm f/1.8

Tzv. aranžované zátiší je zátiším v pravém slova smyslu; je to skupina předmětů, které dohromady vytváří celek zajímavý svou kompozicí, barvou či strukturou. Začít se má nejdůležitějším předmětem, jenž je ústředním motivem celé kompozice, a kolem něj postupně shromažďovat další předměty. Ovšem stále je třeba mít na paměti, že méně znamená často více… Po každé změně je dobré výsledek zkontrolovat v hledáčku přístroje. Dobrá kompozice je věc instinktu, nelze se řídit žádným pevně daným pravidlem, které ostatně ani neexistuje. Dobré zátiší působí tak, že zrak diváka je postupně přitahován jedním předmětem ke druhému.

Osvětlení zátiší, zvláště toho aranžovaného, je otázka, která si vyžádala už bezpočet specializovaných publikací. Správné osvětlení závisí v první řadě na předmětech, jež tvoří zátiší. Záleží na tom, nakolik chceme, aby se zvýraznily tvary či barvy, mají-li předměty být průsvitné apod. Obecně se dá říci, že měkké osvětlení přicházející od fotoaparátu bude zplošťovat tvary a potlačovat trojrozměrný dojem ze snímku; ten naopak podpoří boční světlo, které ovšem samo o sobě zvýrazňuje strukturu předmětů, ale potlačuje barvy, neboť vznikají příliš syté stíny. Dobré je tedy kombinovat obojí. Selektivní osvětlení, profesionální metoda spočívající v tom, že na různé části zátiší směřujeme různé typy světla, je nejdokonalejší, ale nelze ji obecně postihnout v jediném článku. Na jednom snímku pak můžeme mít místa s “odlehčenými” (v podstatě přesvětlenými) barvami a naopak zdůrazněnými (podexponovanými) tvary. Při této metodě se používají různá doplňková světla a odrazné plochy, jejichž kombinací lze docílit při jediné kompozici celé řady prostorových a barevných efektů.

Zamčené zátiší; Praktica B 100, objektiv MC Prakticar 50 mm f/1.8

Důležitá je také otázka pozadí. Můžeme zvolit pozadí kontrastní, které se využívá ve větší míře např. v reklamních snímcích, nebo naopak pozadí nekontrastní, které podtrhuje a dotváří harmonii celého snímku. Jako pozadí lze využít např. oprýskanou zeď nebo textilie, v podstatě vlastně vše, co neruší snímek a neodvádí pozornost od toho hlavního, totiž od předmětů. Vnímání souladu či disharmonie je věc individuální, kterou poznáváme a hodnotíme spíše citově. O to je však výběr pozadí důležitější; nevhodné pozadí dokáže zkazit i sebezdařilejší kompozici. Zásadně by měl přístroj být ve stejné výškové úrovni jako předměty na zátiší, podhled i nadhled totiž deformují tvary a do zátiší se prostě nehodí.

Ve všech článcích je zmiňována nejvhodnější použitelná technika a ani zde neudělám výjimku. Nutno říci, že jakkoli jsou kinofilmové přístroje univerzální a nejrozšířenější, zátiší zrovna nepatří mezi jejich prioritní žánry. Profesionálové fotografují zátiší středoformátovými přístroji s matnicovým šachtovým hledáčkem, protože tato technika umožňuje nejsnazší kontrolu – zkrátka se nemusíte ohýbat jako ke kinofilmové kameře s hranolem. (Navíc dává střední formát možnost většího zvětšení než kinofilm.) Kinofilmový přístroj samozřejmě můžeme použít také.

V naprosté většině případů je vhodné používat málo citlivý materiál, který díky své malé zrnitosti dokáže vystihnout strukturu i barvy nejvěrněji. Nejen kvůli málo citlivému filmu, ale také kvůli stabilní poloze přístroje při tvorbě a kontrole kompozice je více než vhodné užívat při fotografování zátiší stativ a drátěnou spoušť resp. samospoušť. Předměty se nehýbají, proto je dobré exponovat dlouhým časem a co nejvíce zaclonit, aby byla hloubka ostrosti co největší. Používejte spíše dlouhoohniskové objektivy, u kinofilmu cca 80 až 100 mm a u středního formátu cca 120 mm; jinak budete muset stát s přístrojem příliš blízko a můžete si zastínit část snímku. Širokoúhlé objektivy jsou zcela nevhodné, protože se zkracující se ohniskové vzdálenosti se zvětšuje tvarové zkreslení, které je zpravidla vnímáno spíše jako závada. Relativně dobrá zátiší lze fotografovat i s objektivy základními.