Zatmění Slunce se zeleným zábleskem

Krátké povídání o tom, co dokáže správná směs namíchaná ze Slunce, Měsíce, mraků a různě teplého vzduchu.

Scéna

Snímek vznikl v Maroku v závěru Expedice za zatměním Slunce Maroko 94. Zachycuje částečnou fázi zatmění Slunce, přičemž obraz je deformován, protože v okamžik expozice již bylo Slunce velmi nízko u obzoru. Chybějící část Slunce je zakryta Měsícem, který ovšem není vzhledem ke světelným poměrům vidět jinak, než prostě “díra” ve Slunci.

Jako malý bonbónek navíc se na snímku objevil výsledek silného lomu slunečních paprsků na rozhraní jednotlivých vrstev atmosféry, který zbarvil kousek slunečního srpku dozelena.

Důležitých je několik okolností:

1. Pro pozorování jevu bylo vybráno takové místo, ze kterého byla částečná fáze vidět nízko u obzoru a během západu Slunce.

2. Mírně znečištěný obzor. Od Atlantiku přicházela oblačnost, zároveň se v atmosféře vytvořilo množství vrstev o různém indexu lomu. Obraz Slunce se díky tomu značně deformoval a mraky trochu oživily plochu. Stav atmosféry jsem pochopitelně nemohl ovlivnit, stejně tak jsem nemohl načasovat okamžik zatmění. Za ideálními podmínkami tedy stojí náhoda a díky jí za to. V čistém a klidném ovzduší by byl obraz Slunce jen dokonalým jednobarevným geometrickým obrazcem vytvořeným pomocí kružítka a jediného odstínu žluté barvy.

3. Neuvěřitelné štěstí v případě zeleného zabarvení. Lom paprsků v atmosféře ještě nezaručuje, že se takový úkaz objeví. Navíc během samotného fotografování jsem nic nezpozoroval, tu trošku zelené jsem poprvé uviděl až na vyvolaném filmu. Ani nikdo jiný z Expedice si během zatmění ničeho nevšimnul.

4. Volba filmu (více viz Film a expozice).

Osvětlení

Osvětlení nemá cenu rozebírat, vždyť jsem fotil přímo jeden z nejvýkonnějších světelných zdrojů, se kterým může fotograf běžně pracovat. Snad jen dodám, že Měsíc i mraky jsou samozřejmě fotografovány v protisvětle. Z Měsíce tím pádem vidíme jen neosvětlenou polovinu, zatímco mraky jsou na černém pozadí světlé.

Technika focení

Fotil jsem Prakticou MTL 5B se zrcadlovým Rubinarem 500mm f/8 a dvojnásobným konvertorem neurčité značky. Vznikla tak kombinace 1000mm f/16, díky které měl obraz Slunce na diapozitivu velikost asi 8,5mm. Měl jsem k dispozici ještě jeden konvertor, ale obával jsem se příliš velké ztráty optické kvality. V těch dobách jsem ještě neměl dobrý stativ, ale v tomto případě to nevadilo.

Pro zeslabení slunečního jasu jsem dále použil namísto chromového filtru či solární fólie jen dva šedé filtry ND4. Tato kombinace pochopitelně není bezpečná pro normální fotografování Slunce, já jsem tak činil ve chvíli, kdy bylo až na pár procent celé zakryto. Navíc Slunce rychle klesalo skrze houstnoucí oblačnost k obzoru. Tyto filtry jsem postupně odstraňoval, takže jsem mohl do určité chvíle držet expoziční časy co nejkratší.

Film a expozice

Na tehdejší dobu jsem se plácnul přes kapsu a zakoupil na zatmění Fujichrome Velviu. Jednak to byl (a v určitém pohledu stále je) zřejmě nejlepší diapozitiv na trhu, jednak jeho vysoký kontrast a saturace byly to nejlepší pro zachycení hry barev zapadajícího Slunce. Někteří z účastníků Expedice si vezli filmy vysokých citlivostí, což se v tomto případě může zdát nelogické, ale vysvětlení je prosté. Jsou totiž od přírody méně kontrastní a proto byly vhodné na pokusy o zachycení širokoúhlejších záběrů Slunce s detaily v okolní krajině.

Určit expozici nebylo snadné, přesně dokonce ani možné. Praktica neměla bodové měření, pouze celoplošné. A i kdyby měla, stejně by mi to moc nepomohlo. Srpek Slunce byl v ten okamžik velmi tenký a žádný přístroj, který znám, nemá dostatečně malý snímač.

Měl jsem sice předem vyzkoušenou expozici, ale pouze pro Slunce na čisté obloze. V tuto chvíli již bylo v lehkém závoji mraků, takže tento údaj byl nepoužitelný. Přesto tu určitá vodítka byla. Jednak bylo jasné, že jas Slunce se zeslabuje, bylo tedy nutno oproti vyzkoušené expozici přidávat. Na druhé straně bylo Slunce jasnější než okolní obloha, takže jejím změřením jsem dostal druhý limit. A dokud bylo Slunce výrazně jasnější než obloha, byl tento limit minimálně o dvě až tři clony posunut – právě taková korekce udělá na diapozitivu ze středně šedé tmavě šedou až černou. Expozice tedy ležela někde mezi těmito dvěma limity, nasnímal jsem proto vždy několik variant. Metoda možná trochu spotřební, ale vzhledem k nákladům na cestu a výjimečnosti okamžiku nebylo škudlení na místě. Navíc jsem si materiál šetřil právě pro tyto snímky. Samotný začátek a střed (jednalo se o zatmění prstencové) jsem zachytil jen na několika povinných záběrech – i když i v jejich případě jsem pro jistotu udělal několik expozičních variant.

Přiznám se, že ačkoliv jsem si údaje průběžně zaznamenával na diktafon, zřejmě jsem, unesen zážitkem, na to občas zapomněl. Takže bez záruky – exponoval jsem časem 1/1000s s filtrem ND4. Clona 16 byla dána optikou. Připomínám, že Slunce bylo za relativně silnou vrstvou mraků, která jeho jas zeslabila. Bez ní by bylo zapotřebí mnohem silnějšího filtru.

Zpracování filmu

Standardní zpracování procesem E-6 ve Fotografii (Praha Petřiny).

Další zpracování

Diapozitiv pochopitelně promítám bez úprav. Třikrát jsem si nechal udělat zvětšeninu na Cibachrome, výsledek se mi zdál ještě o něco lepší než diapozitiv.

Pro další zpracování jsem obrázek naskenoval Nikonem Coolscan IV pomocí Nikon Scanu bez jakýchkoliv úprav (pouze ICE). Diapozitiv byl po létech již vyrovnán, poloha filmu v oblasti obrazu Slunce ležela v rozmezí tří jednotek. Zaostřil jsem manuálně na prostřední hodnotu, protože nemělo význam nechat automatické ostření určit nějakou hodnotu podle celé snímané plochy.

V Photoshopu jsem provedl pouze dvě malé úpravy. Tou první byla tonalita. Chtěl jsem trochu zvýraznit mraky. Velvia je kapku nad síly tohoto skeneru, takže jsou oproti diapozitivu mírně ošizeny. Přikládám původní soubor a obrázek křivky úpravy.

Druhou úpravou bylo zaostření. Převedl jsem soubor na typ Lab, vybral kanál jasů (Lightness) a na něj uplatnil neostrou masku. Tento postup prý zabrání změnám barev na hranách, ke kterým vede barevná neostrá maska. Po zaostření jsem soubor opět převedl na RGB.

Digitální cesta pochopitelně nabízí další možnosti. Když se podíváte na detail části zabarvené dozelena, zvláště na červený kanál, přímo se podbízí jeho zvýraznění úpravami v červeném kanálu. Záběr je však natolik jedinečný, že nepovažuji za důstojné uměle mu pomáhat – považoval bych to přímo za falšování.

Další poznámky

Tímto snímkem jsem si splnil jeden sen, a to dostat se do časopisu Sky&Telescope. Byl otištěn v Galerii čísla 10/94.

A když už jsme u toho zatmění, byla by škoda neukázat si na pár snímcích celý průběh (jednalo se o prstencové zatmění).