Zdenek Bakštein alias Modrej pes je zdejšímu publiku svými cestopisy dobře znám. Prošedivělý morous s hlubokým hlasem, co dokáže depresivně popisovat Radžasthán i islandskou divukrásnou zem. Tentokrát nás ovšem zve ke zklidnění a meditaci – což si se svým zjevem indického asketického světce může dovolit.
Už to vidím, zas budu popotahován. Opět tedy předesílám, že k objektivnímu hodnocení nemám dost vzdělání, píle ani talentu, a tak mi zbývá jen nadšení – nadšení ze zážitku z výstavy a vernisáže Chrámů. Zvu Vás – pojďte dál a nestůjte ve dveřích.
Opusťme vůni dálek, chuť moře, hukot velkoměst i zář západů slunce a skryjme se v chladných zákoutích. Posaďme se do kostelní lavice a pojďme snít o dobách, kdy gotika byla mladá, přísná dáma, renesance se ještě krčila v koutě a baroko se oběma tulilo k nohám, aby je posléze radostně ukládalo do krypt. Ke snění nám pomůžou obrazy, které v sobě nesou plynoucí čas.
Státní úřad pro jadernou bezpečnost v Praze na Senovážném náměstí je překvapivě důstojným stánkem umění, jemuž je každá ironie cizí. Patří sem umění vážné, jako je vážná tvář Modrého psa, když vkládá smutek do slov o svatebním veselí. Masivní malířské stojany unesou i tu největší tíhu umělcova záměru, ať je jakýkoli. Nápad instalovat výstavy zde ve foyer byl šťastným tahem úřadu. Přinesl do strohého světa státu krásu a něhu. Tváří v tvář přísným strážným vstupu je mi přesto vše jasné: „bezpečnost především“. Tajemství všech cest, jimiž se umělcovo dílo dobralo až sem, je zahaleno rouškou služebního ticha. Dobře se stalo.
Pinhole, tedy komora s dírkou, kamera někde napůl mezi převratným vynálezem a přírodním objevem. Kde by bez ní dnešní aparáty byly. V posledním desetiletí po nástupu internetu prožila dírka velkou renesanci, nicméně v rukou mnohého fotografa jen jako občasná hračka – třeba pro dírkoden (no ano, mluvím z vlastní zkušenosti). V případě Zdenka však dírková komora není nahodilým rozmarem. Používá ji jako kreativní nástroj s mimořádným úhlem záběru, časosběrnou schopností a nezanedbatelnou mírou nenápadnosti. Pracuje s dírkovou komorou řadu let a proto jeho aparáty prošly také mnoha fázemi vývoje, stejně jako výrobky firem CNPM posledních desetiletí.
Ale povězme konečně něco o samotné výstavě a vernisáži. Marwin (modrej kocour) mňoukal od rána, že by dnes konečně rád za kulturou, a mně ho bylo líto. Devět měsíců je tak akorát na začátek s pořádnou školní výchovou, řekl jsem si. Zatím si se mnou do školy jezdil odmalička jenom hrát. A tak jsme vyrazili společně.
Ve foyer úřadu nás přivítala píseň. Mezi dvěma řadami snímků jsme opatrně prošli do hlavního sálu, kde akustické uskupení Ryba mezi návštěvníky výstavy přinášelo atmosféru dálek. Něžná marimba, dva dívčí hlasy, basa a kytara – svěží i romantické písně z jiného světa, rozhodně žádná klasika současných rádií. Kapelu si budu pamatovat – mám pocit, že bude zrát jako dobré víno.
A výstava. Necelá třicítka chrámových stropů si zasluhuje vaši pozornost – konceptuálně laděná expozice je rozdělena přibližně na tři části. První dvě se věnují „běžným“ pohledům návštěvníka chrámu. Pohledy horizontální a šikmo vzhůru evokují atmosféru ticha, úcty a velikosti. Zcela mimořádný úhel záběru (22 mm ohnisková vzdálenost na svitku 6×9) neuvěřitelně zvýrazňuje prostor. Před námi vyrůstá čelo chrámu s vitrážovým oknem, snímkem se klene strop a shora obrazu se na nás valí protější stěna – ano, stěna, jež je v danou chvíli za námi! To jsem opravdu popisoval jedinou fotografii – zvláštní účinek transformace prostoru ve zborcený všeobjímající kostelní svět. A přitom bez kružnicových efektů rybího oka – klasická lineární perspektiva. Zajímavý pohled na svět.
Lineární perspektiva – ta se také podílí na účinku třetí a největší skupiny fotografií. Čistých pravidelných pohledů přímo vzhůru ze středu podlahy každého chrámu. Estetika těchto obrazů pro mě nespočívá v hledání neobvyklých úhlů pohledu, ale ve zvláštní mozaice stropů, při porovnání všech v půlkruhu vystavených snímků. Každý sloh a architektonický přístup vytváří jinou mandalu – šířka záběru zahrnuje do snímků i chrámová okna, jež se od středu stropu/snímku rozbíhají v pravidelných nebo zdánlivě nahodile rozprsknutých paprscích – meteority či ohnivé koule míjející nás při průletu vesmírem. Vzorce jednotlivých mandal se opakují v záhadném rytmu, který nám nenápadně připomíná, že jednotlivé slohy dodržovaly staletími vyzkoušená pravidla. 
Každý obraz drží jako pavučina pohromadě kostra stropních žeber a na ně navazujících sloupů, jež jsou na snímcích téměř vždy přítomny – opět díky obrazovému úhlu.
V některých obrazech je výtvarný účinek určen jasným symbolem kříže, do něhož je celý kostelní prostor koncipován, v jiných jsou to pravidelné paprsky sloupů a oken mezi nimi. Na výstavě jsou zastoupeny obrazy opravdu výtvarně působivé i ty spíše dokumentační. Ostatně každý vnímáme výtvarný účinek jinak a kompletní mozaika je pestřejší. Síla výstavy je i v porovnání slohů.
Expozice je zakončena dvěma odlišnými snímky – chrámy s chybějícím stropem. Nebe nad námi se otevírá a my hledíme vzhůru a přemýšlíme, o čem stěny chrámů hovoří. O nekonečném prostoru ticha, jež nás převyšuje.
Marwin se bavil dobře – snad všichni účastníci vernisáže nejen na obrazech, ale i na něm spočinuli obdivným a láskyplným pohledem a mnoho krásných dam jej pohladilo po sametové srsti. Hrdě se procházel mezi obrazy a návštěvníky a mou výchovnou a vzdělávací snahou se vůbec nenechal vyvést z míry. Stejně jako já čas strávil užitečně a odnesl si řadu zážitků. A vzdělání – na to je přece času dost. Ostatně školu nezanedbává. Právě dnes mi přinesl na polštář třetí myš. Dobře mi tak.
P.S. Na výstavu zajděte, ačkoli probíhá jen o pracovní době. Za to se na vás přece šéf zlobit nemůže, když si potřebujete doplnit vzdělání ve státním úřadu pro jadernou bezpečnost. Přeju příjemný zážitek.
Fotografie z vernisáže: (c) Zdeněk Tichý
