Zdeněk Tichý – Tak to chodí

Tímto názvem opatřil Zdeněk Tichý soubor fotografií, který od 2. října do 17. listopadu vystavuje v budově městského úřadu Prahy 7.

Tak to letí. Především to jsem si uvědomil při procházení vystavené kolekce na vernisáži výstavy. Se Zdeňkem (a ostatními fotografy sdruženými kolem Paladixu) jsem se poprvé setkal v roce 2002. Už několik let jsem v té době sledoval jeho tvorbu na Fotoprůvodci. Měl jsem pocit, že fotografuje odjakživa. Včera, když jsem si přečetl, že Zdeněk fotografuje cca od roku 1995 a když jsem si uvědomil, že některé snímky z vystavené kolekce znám již téměř 15 let, došlo mi, jak to letí.

Zdeněk uvedeným názvem však jistě nemyslel pouze to, že se jedná o soubor posbíraný za víc než jedno desetiletí. Každá Zdeňkova fotografie je přinejmenším dvojsmyslná. Stejně tak název souboru nevyjadřuje pouze fakt, že Zdeněk své vystavené fotografie poprvé uspořádal způsobem, ukazujícím rozmanitosti života „od kolébky po hrob“. Učinil tak poměrně nenápadně, takže na tuto chronologii výstavy pro jistotu návštěvníky vtipně upozornil při povinném autorském proslovu.

Vnímání této dimenze autorovy tvorby přitom posouvá zážitek z výstavy opravdu dál od prvoplánové legrace, která z mnoha Zdeňkových fotek na dálku čiší a přebíjí jemná sdělení o opravdovosti a vážnosti života. Kdo Zdeňka zná, možná ho překvapí, když povím, že víc než vtip na mě tentokrát zapůsobil jemný smutek jeho snímků. Viděl jsem vystavené fotografie nejednou (ne vždy v podobě takhle brilantních zvětšenin), ale poprvé jsem na nich vnímal ten „popis lidského druhu“ a hořkosladkou neveselou realitu našeho hemžení se po Zemi.

Možná by se dokonce výstava bez veselých fotek „fotbalistů a jejich machistických policejních kopií“ i obešla, ale kdo ví, každý autor se prodává asi nejlépe svými „ikonami“. Já jsem si spíš uvědomil, kolik snímků jsem při předchozích setkáních nepochopil. Opravdu nám na konci života zbyde jen náš nejvěrnější čtyřnohý přítel a kolem nás bude pusto? Opravdu když jdeme ráno do práce a večer z práce, točíme se cestou do metra jen v kole obrovského nekonečného žentouru? Stojí za to vydat ze sebe všechno v ulicích Prahy při hromadném maratónu, nebo si jen okusovat zmrzlinu v poklidu letního dne? Bdí nad námi náš anděl strážný, i když vyspáváme opici mezi odpadky včerejšího flámu? Je řev fanouška výrazem radosti života, nebo zoufalé touhy po sdílené identitě?

Když vyfotí tytéž fanoušky Jakub Kencl, radost ze snímku čiší a hřejivý pocit úspěchu se nám úlevně rozlévá tělem. Když je vyfotí Zdeněk Tichý, koutky nám pocukává úsměv, ale někde v zádech to docela mrazí, není náš život vlastně úplně absurdní?

Chronologický záznam života v podání Zdeňka Tichého není zakončen hřbitovem, což bylo pro mě také docela překvapení. Na Olšanech a v jejich okolí vytvořil autor vynikající paralely na absurditu života a smrti. Ale asi Zdeněk usoudil, že nejhůř ještě není a výstava s názvem „Tak to chodí“ si tak příkrou pointu nezaslouží. Anebo je to jednodušší, taková pointa by přece byla prvoplánová. A to od fotografií Zdeňka Tichého opravdu nečekejme.

P.S.

Na vernisáži zahrála dívčí kapela Berušky s opravdu příjemnými vokály – určitě také stojí za Vaši pozornost. I když spojení úvodního proslovu, Berušek a Zdeňkových low-key černobílých zvětšenin na otřískaných stěnách až industriálně laděné haly druhého patra MÚ Prahy 7 působilo také jemnou absurditou života. Musel jsem se aspoň potichu smát.

Kdo viděl Zdeňkovu výstavu stejného názvu před třemi lety (ano, opravdu to letí) v Tmani, nemusí se bát, že by šlo o totožný zážitek. Psali jsme o ní na Paladixu také, ale nově uspořádaná kolekce se myslím opravdu posunula od vtipu ještě více k „prožitku“ (záměrně se vyhýbám slovu filosofie).

Pokud Zdeňkovy fotografie neznáte, výstava stojí za návštěvu. Pokud je znáte, víte již, kam se zajít podívat.