Zemřel fotograf Pavel Štecha

V noci z pondělí 19. července 2004 zemřel po dlouhé nemoci fotograf a vysokoškolský pedagog prof. Pavel Štecha. Svůj boj s velmi těžkou chorobou krvetvorby definitivně prohrál.

Pavel Štecha vystudoval střední průmyslovou školu zeměměřičskou a po maturitě pracoval jako zeměměřič v cementárně. Fotografii se věnoval od průmyslovky a pro studium na pražské FAMU se rozhodl na základě kladného hodnocení svých snímků od Ludvíka Barana, který tehdy docházel do amatérského fotoklubu. Byl přijat na poprvé a od té doby, bylo to v roce 1967, se začal věnovat fotografii naplno.

FAMU dokončil absolventským souborem ze starobince u sv. Tomáše. Ze dvouleté práce nemilosrdným výběrem předložil 13 fotografií. U začínajícího autora to byla překvapivá sebekritika.

Už na škole započal práce na svém legendárním cyklu Majitelé chat, později zpracoval cyklus Doprava. Ze svých návštěv u Josefa Sudka na počátku 70. let si odnesl důležitou radu – nepřátelit se jen s fotografy. Tím začala jeho spolupráce s architekty, sociology či urbanisty. V roce 1972, rok po dokončení FAMU, začal zpracovávat obrazovou dokumentaci k projektu asanace Žižkova architekta Zdeňka Zavřela.

Prof. Ján Šmok nabídl Pavlu Štechovi uměleckou aspiranturu na FAMU, ale ve tvrdé normalizační době Štecha kádrově neuspěl. Teprve v roce 1977 se Šmokovi podařilo pro Štechu zajistit alespoň částečný úvazek jako asistenta pro výuku dokumentární fotografie. Finančně z toho vyžít nešlo, přivydělával si jako dokumentární fotograf výroby pořadů v televizi, fotil herce pro barrandovský rejstřík.

Konec roku 1989 trávil Pavel Štecha v první linii listopadových změn. Kdo by neznal jeho fotografii natažení ruky se dvě bílými karafiáty proti kordonu policejních těžkooděnců? Pohyboval se při jednáních občanského fóra, jako fotograf doprovázel prezidenta Havla. Za jeho fotografii, kdy naslouchá mistru Teodorikovi, získal v roce 1992 2.cenu v soutěži World Press Photo.

V roce 1990 se stal docentem na FAMU a také proděkanem pro zahraniční styky. Ovšem Štechovi, kterému vždy šlo o fotografii samu, tato pozice nevyhovovala. Proto se v roce 1993 přihlásil do konkurzu na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde zakládali ateliér fotografie. Štecha uspěl a o 9 let později byl jmenován profesorem.

Devadesátá léta znamenala pro Štechu výrazný posun v tvorbě. Přestal se výhradně věnovat živé fotografii a postupem času se stal fotografem číslo jedna v oblasti fotografie architektury. V roce 1990 ho přivedl dnešní děkan Fakulty architektury prof. Šlapeta na Pražský hrad. V roce 1997 jeho zájem o Pražský hrad vyvrcholil fantastickým dílem – Josip Plečnik, architekt Pražského hradu. Ve fotografování této jedinečné kulturní památky pokračoval dál tzv. fragmenty – Okna, Dveře Pražského hradu. Objevoval krásné detaily, mnohdy skryté a nenápadné. Tento svůj velký projekt už ale nedokončil.

Pavel Štecha za sebou zanechal rozsáhlé fotografické dílo. Neměl bych opomenout jeho vynikající fotografie pro monografii Müllerova vila (ARGO 2000), dále jeho knihu fotografií U nás 1968 – 1990 s texty politického komentátora a dřívějšího fotografa Ivana Hoffmana.

Osobní vzpomínky na Pavla Štechu si pro tentokrát nechám pro sebe. Ale čtenářům tohoto internetového fotografického magazínu bych rád zprostředkoval jednu ze zásad fotografické profese, kterou prof. Štecha ctil. “Je-li fotograf někde, pak je tam kvůli tomu, aby fotografoval a nikoliv klábosil, ale také tam není proto, aby se pletl do věcí, do kterých mu nepřísluší se plést.”