ZOO s úsměvem

Rok 2012 se nachýlil ke svému konci a to bývá čas buď k článkům bilancujícím, věšteckým a nebo odlehčeným. Já dávám přednost tomu, abychom vstoupili do nového roku přinejmenším s lehkým úsměvem ve tváři.

Když jsem se před řadou let rozhodl fotografovat zvířata, zoologické zahrady byly logickou volbou pro „jednoduchý“ začátek. Nebylo to zase tak snadné, jak jsem si představoval: nezvládal jsem techniku (to ostatně bude leckde dále vidět), neuměl jsem si poradit se specifickým prostředím ZOO (všimli jste si, jak často je na fotce za zvířetem paní v červeném svetru, která tam v době fotografování určitě nestála?) a v neposlední řadě se mnou nějak nechtěla spolupracovat zvířata. Trvalo dlouho, než se mi sem tam nějaká fotka podařila. Nicméně ani počáteční období nebylo úplně hluché – vznikly v něm následující fotografie z kategorie humorných.

Dostaňte mě ven!

Ačkoliv nejsem zastáncem teze, že ZOO jsou tu proto, aby týrala zvířata, která by bylo nejlepší vypustit na svobodu (ideálně rovnou do divočiny v Tróji), některé fotografie jako bych fotil přímo na zakázku pro aktivisty s opačným názorem. Na svou obranu musím říct, že většinou vznikly naprostou náhodou a realita se dost lišila od výsledného vyznění. Asi nejvýrazněji se o pomoc hlásil tento psoun prériový v ZOO Ohrada:

Help!

Realita je samozřejmě prostší – psoun prostě kráčel kupředu a já ho chytil ve svérázném „nákroku“.

Jsem volný!

Zatímco některá zvířata se jen tváří, jako by chtěla ven, jiná vezmou svůj osud do vlastních rukou a vydají se rovnou na procházku. V pražské ZOO se jednoho krásného dne ke skupině návštěvníků přidal pelikán kadeřavý. O pár minut později si ho převzal ošetřovatel, který ale respektoval jeho touhu po svobodě, a tak spolu ještě nějakou dobu courali po ZOO. Nebo že by za tím byla spíš obava z půl metru dlouhého zobáku a silných křídel dosahujících rozpětí i přes 3 metry?

Procházka

Pomoc, nudím se!

V této kategorii se střádají fotky zvířat, která si prostě užívají svého šlofíka, ale často přitom volí (zdánlivě) netradiční polohy. Surikaty jsou společenská zvířata, takže občas odpočívají takto:

Veget

Žádný „sýr“ neřeknu!

Zvířecí mimiku máme ve zvyku chybně polidšťovat a spojovat jí nesprávně s charakterovými vlastnostmi, ale fotografové vědí, že v tom nějaký škodolibý záměr musí být. Jinak nelze vysvětlit, že po většinu času elegantní a hrdý gepard zaujme tuto pozici a výraz:

Šklíb!

Těší mě, jmenuji se Escher.

O zábavu postaráno má fotograf v případě, že zvířata žijí ve skupinách, které se dle taxonomického zařazení obvykle správně nazývají hejny, stády či smečkami. Někdy je ale přesnější termín klubko. V těchto situacích se můžete spolehnout na to, že vždy bude někde něco chybět a něco jiného přebývat, že nebude korespondovat (a často ani korelovat) počet hlav, těl a končetin. Někdy se ale zvířata dohodnou a začnou tvořit. Například tito lemuři mají nepochybně v oblibě dílo M. C. Eschera. Navíc se tu jedná o mezidruhovou spolupráci mezi dvěma lemury kata a jedním lemurem tmavým.

Eukleidovský prostor je tak nudný

Přirozené prostředí je základ

I když fotíme zvířata v zajetí, snažíme se obvykle o dojem, jako by fotografie vznikla ve volné přírodě a jejich přirozeném prostředí. V jihlavské ZOO máte jedinečnou možnost vyfotit si drápkaté opičky tamaríny pinčí bez skel či mříží přímo v zeleni. Jen není jednoduché vysvětlit, kde se opička původem z Kostariky nebo Kolumbie ocitla na evropském jehličnanu.

Smrk a nebo jedle, vypadá to jedle

Mimikry

Přírodě a evoluci trvají „úpravy“ druhů tisíciletí – výsledkem mohou být třeba mimikry nebo mimeze: podobnost s jiným nepříbuzným druhem nebo neživými předměty. Zdá se však, že v ZOO se podobné procesy dramaticky urychlují. Stačí pouhých pár let a výběhy se začínají nápadně podobat svým obyvatelům, snad aby jim poskytly úkryt před příliš zvědavými návštěvníky.

Pruhy

Odstíny šedi

Doufám, že vám dnešní článek trochu zpříjemnil konec roku a že se i v roce příštím budeme setkávat na Paladixu u textů, které vám přinesou tu pobavení, tu poučení. Dobré světlo všem čtenářům!