Jednooká, správněji však jednoobjektivová zrcadlovka na kinofilm, je typ přístroje, který v současné době – spolu s kompakty – jednoznačně dominuje celosvětovému trhu fotoaparátů.
V roce 1925 se začaly sériově vyrábět v německém městě Wetzlar kinofilmové přístroje Leica, čímž začala éra malého formátu. Po jisté době byla výbava přístroje rozšířena o dálkoměr, ale pořád to jaksi nebylo to pravé ořechové pro rychlost a pohotovost. Vývoj šel samozřejmě dál a už v roce 1929 vznikla – opět v Německu – dvouobjektivová (tzv. “dvouoká”) zrcadlovka na formát 6×6 cm (o nich se zmíním později) a konečně v roce 1936 se znovu v Německu objevila opravdu převratná novinka – drážďanská firma Ihagee přišla s kinofilmovou zrcadlovkou nazvanou EXAKTA.
Jak již bylo řečeno v předcházející části, představují zrcadlovky mnohem dokonalejší systém uspořádání fotografického přístroje. Anglicky se tento typ aparátu označuje SLR (Single Lens Reflex). V čem tedy tento “dokonalý” systém spočívá? Základním rysem tohoto konstrukčního řešení je to, že objektiv je současně také součástí hledáčku, že tedy fotografovaný objekt pozorujeme skrz objektiv. Paprsky z objektivu se odrážejí od šikmo umístěného sklopného zrcadla (úhel 45°, v okamžiku snímku se musí odklopit) kolmo nahoru na matnici, která je rovnoběžná s osou objektivu a leží tedy kolmo na rovinu filmu. Původně byla matnice hladká a přesnost zaostření závisela hlavně na jakosti matnice a na dostatečném osvětlení fotografovaného objektu. Aby matnice směrem ke krajům netmavla, bývá doplněna (resp. nahrazena) tzv. Fresnelovou čočkou (jemné rastrování), která zajišťuje rovnoměrné osvětlení celé plochy. V zájmu přesnější kontroly zaostření je Fresnelova čočka kombinována s matovým kruhem nebo s klínovým dálkoměrem, popř. s obojím. Matnice neobsáhne celý obrazový formát, zpravidla je to však nejméně 90%, což pro relativně přesnou volbu výřezu a zaostření víc než bohatě stačí. Středově situovaný kruhový dálkoměr nutí méně zkušené fotografy umísťovat hlavní objekt stále do středu pole; toho je třeba se vyvarovat a kompozici obměňovat.
Nad matnicí může být několik typů tzv. matnicových hledáčků. Nejjednodušší je tzv. světlík – na matnici se díváme shora, obraz je stranově převrácený; výhodou je možnost fotografovat z výšky pasu. Při potřebě velmi přesného zaostření se může nad matnici sklopit lupa a obraz může být pozorován zblízka. Myšlenka maximální přesnosti přivedla optiky až k vynálezu pentagonálního ( = pětibokého) hranolu, který mění směr paprsků z objektivu a zrcadla dvakrát do pravého úhlu, čímž dochází k vyrovnání stranového i výškového převrácení. Právě pentagonální hranol dává zrcadlovkám onen charakteristický a nezaměnitelný tvar, který se nemění už dlouhá desetiletí. V hledáčku moderních zrcadlovek se zobrazují nejrůznější údaje – expoziční hodnoty, korekce expozice, režim měření (bodové/plošné) apod.
Společným znakem drtivé většiny kinofilmových zrcadlovek je možnost výměny objektivů. Není třeba upravovat nastavení hledáčku (jako u dálkoměru), téměř s jakýmkoli dalším příslušenstvím (filtry, mezikroužky atd.) máme přesný přehled o tom, co se děje před objektivem a jak se to zaznamená na film. Tím však výhody jednoobjektivových zrcadlovek zdaleka nekončí – nejsou postiženy paralaxou, zaostření je přesné a hledáček je nezávislý na druhu použitého objektivu, je umožněno bezproblémové měření expozice skrz objektiv (TTL). V zájmu objektivity je třeba uvést i některé nevýhody – hledáček v okamžiku snímku oslepne (sklopené zrcadlo), pohyblivé zrcadlo komplikuje konstrukci aparátu, vyžaduje dost volného prostoru a navíc jeho náraz je třeba dosti složitě tlumit. Jak je ale vidět, výhody vítězí na celé čáře, což potvrzuje i opravdu celosvětové rozšíření jednoobjektivových zrcadlovek.
Protože se zpravidla počítá s výměnou objektivu, je štěrbinová závěrka umístěna těsně před filmem (centrální závěrky bývají vestavěny do objektivu). Štěrbinová závěrka může mít buď horizontální, nebo vertikální chod. Horizontální závěrky se pohybují po delší straně obrazového pole. Jedná se o starší typ konstrukce – mezi dvěma plátěnými roletami vznikne štěrbina, která projede celé pole, čímž vznikne na filmu obraz. Horizontální závěrky umožňují synchronizaci blesku jen při poměrně dlouhých časech (většinou 1/30 s), “umějí” jen časy do 1/1000 s a mají menší životnost; jsou však méně choulostivé na teplotní výkyvy. Naproti tomu vertikální závěrky se pohybují po kratší straně filmového pole, jsou tvořeny několika kovovými lamelami, synchronizace blesku je při časech 1/125 s a kratších. Mají větší životnost a jejich nejkratší čas je v současné době někde na hranici 1/12000 s. Kovové vertikální lamelové závěrky se nyní používají mnohem více než závěrky plátěné; jejich nevýhodou je snad jen to, že při extrémně nízkých teplotách jsou méně přesné (při běžné praxi to nehraje roli).
Manuální zrcadlovky
|
| Jizerská zima; Praktica MTL 5, Raynox 35 mm f/2.8, 1/500 s, clona 8, Fuji Superia 100 |
Vývojově starším typem jsou manuální zrcadlovky, které nejsou vybaveny žádnou plně automatickou funkcí – posun filmu a zostřování se musí provádět ručně, stejně jako volba a nastavení expozičních hodnot či citlivosti filmu. Manuální zrcadlovky jsou ideálními přístroji pro technicky orientované fotografy, kteří rádi vlastními zásahy ovlivňují výsledný snímek, chtějí mít přehled o expozičních hodnotách apod.; jsou to přístroje pro lidi, kteří si chtějí užít nejen radost z výsledků, ale také ze samotného procesu fotografování. Jistou nevýhodou manuálních přístrojů je jejich poněkud menší rychlost ve srovnání s přístroji automatickými; pokud se nepoužívají v akční fotografii, je to nevýhoda zanedbatelná; při určité praxi lze i s těmito přístroji pracovat velmi rychle.
Typická manuální zrcadlovka má ruční zaostřování objímkou objektivu, ručně se nastavují i expoziční časy nebo clona. Původně se expoziční hodnoty měřily expozimetrem a pak se ručně nastavil čas i clona (Nikon F, Exa, Praktica L apod.). Dalším vývojovým stupněm byly přístroje s vestavěným expozimetrem (solárním nebo elektrickým), pracovalo se s nimi stejně jako s předešlými, jen expozimetr byl součástí přístroje (Praktica LB, Zenit E). Velkým pokrokem byl vynález vnitřního měření světla označený TTL (Through The Lens), který měří světlo skrz objektiv, tudíž je daleko přesnější a navíc měří i přes filtry a jiné příslušenství a nic se nemusí upravovat. Další zdokonalení přinesl clonový simulátor – měří se a zaostřuje při úplném odclonění a zacloní se jen v okamžiku snímku. Informace o expozici jsou různými způsoby (ručička, diody, display) přenášeny do hledáčku – buď jen symboly (-, 0, +), nebo kompletní číselné informace. V současnosti je na trhu jen několik typů manuálních zrcadlovek – Nikon FM 2 a FM 10, Olympus OM 2000, OM 4Ti a OM 3Ti, Minolta X 700 a Soligor. Cena takových přístrojů začíná někde u 10 000,- a končí téměř ve statisícových řádech (OM 4Ti).
Poloautomatické zrcadlovky
|
| Barvy podzimu; Praktica B 100, Prakticar 1,8/50 mm, 1/125 s, clona 4, Konica VX 400 |
Tyto přístroje mají oproti “manuálům” něco navíc – jsou vybaveny poloautomaticky pracující elektronicky řízenou závěrkou. Přístroj k manuálně nastavenému clonovému číslu automaticky změří a zároveň nastaví správný čas, o němž se lze informovat v hledáčku. Změníme-li clonové číslo, přístroj okamžitě reaguje změnou expozičního času (některé přístroje umožňují i aretaci expozičních hodnot – při napůl stisknuté spoušti změníme stanoviště nebo úhel pohledu). Z výše uvedených důvodů je proto velmi vhodné, máme-li v hledáčku
také informaci o použité cloně. Takto pracují např. přístroje Praktica B 100 nebo BX 20s, Revue AC 3 nebo Canon AE-1. Závěrka nepracuje bez baterií, maximálně je možné, že “umí” jeden pevně nastavený čas. Většina takovýchto přístrojů umožňuje navíc ještě plně manuální režim, kdy při nastavení nevhodných hodnot sice lze fotografovat, ale měření fotografa informuje o stupni pod- či přeexpozice. Poloautomatické zrcadlovky přinášejí velké urychlení, ale pořád zachovávají dost prostoru pro “štelování”, mají i možnost korekcí expozice. Pro informaci – tělo Praktica BX 20s stojí asi 9900,- Kč.
Automatické zrcadlovky
Tato skupina prochází asi nejdynamičtějším vývojem a neustále se objevují novinky. Mezi automatické zrcadlovky patří namátkou přístroje Minolta řady Dynax, Canon EOS, Nikon F100 či Pentax MZ. Automatické jednoobjektivové zrcadlovky jsou schopny pracovat zcela samostatně, od založení filmu, zjištění jeho citlivosti, přes natažení závěrky a posun filmu až po zaostření, změření a nastavení expozice. Vyspělejší přístroje jsou zpravidla schopny i manuálního provozu (přenastavení citlivosti, manuální zaostření i korekce expozice).Citlivost filmu je na kazetě zaznamenána v DX-kódu. Zaostření funguje na principu odrazu infračerveného paprsku, může mít i více senzorů, mezi nimiž lze přepínat. Měření expozice je také samočinné, lze zpravidla volit mezi plošným a bodovým, někdy i poměrným (vhodné pro snímky krajiny se světlou oblohou).
|
| Monika; Olympus IS 100, objektiv 28-110 mm f/4.5-5.6, portrétní režim, Agfa HDC Plus 200 |
Matnice automatických zrcadlovek bývá bez klínového dálkoměru, protože autofokus “vidí” stále dobře a lze se na něj plně spolehnout. Objektivy těchto aparátů mohou ze stejných důvodů mít i nižší světelnost než u manuálních “kolegů”, kde bývá při světelnosti např. 5,6 zaostření poněkud problematické. Standardně jsou automatické přístroje vybavovány zoom-objektivy, které jsou s tělem spojeny různými typy bajonetu. Jejich dalším vybavením jsou často také tzv. kreativní programy pro portrét, krajinu, sport atd., aby manipulace s nimi byla při vysoké kvalitě snímků co možná nejjednodušší. Automatické zrcadlovky nižší a střední cenové hladiny mají zpravidla také vestavěný blesk; pro vážnější práci je však třeba zakoupit blesk externí. Všechny přístroje také nabízejí i plnou automatiku, kdy přístroj pracuje jako kompakt – stačí jen mačkat spoušť. Cena automatických zrcadlovek začíná zhruba na hranici 10 000,- Kč a u nejdražších přístrojů se pohybuje řádově ve statisících.
Závěr
Kinofilmové zrcadlovky s jedním objektivem si zkrátka dobyly svět. Nutno říci, že zaslouženě. Při používání kvalitní optiky a materiálů mohou při svých pořád ještě přijatelných rozměrech konkurovat kvalitou přístrojům na střední formát; člověk, který nikdy (nebo alespoň v drtivé většině případů) nepotřebuje zvětšeniny nad 30×40 cm, bude s malým formátem zcela spokojen. Kinofilm se navíc prodává a zpracovává po celém světě, kinofilmové zrcadlovky mají největší sortiment příslušenství a poměr ceny a výkonu je u nich určitě nejvýhodnější z celé nabídky fotografických přístrojů.
