Pavel Kutina – Dědictví

Bitovod (omlouvám se, ale nějak mi jazyk velí zůstat u Pavlovy přezdívky) představil svou výstavu v galerii Čerťák. Zde na Paladixu je populární svou zdravou skepsí, co se profilace fotografického autodidakta týká, v Tmani však ukazuje opak.

Tou zdravou skepsí narážím na opravdu populární „seriál“ sloupků – Múzy a krize ve fotografii, , Má použitá technika vliv na sdělení vašich fotografií? a zejména Fotografie jako výsledek dědičného procesu s ohledem na sociální zatížení. V nich Bitovod ukazuje svůj ambivalentní postoj k „výtvarnému umění“ a rozporu mezi přístupem autora a hodnocením návštěvníka výstav.

Foto Pavel Kutina

Výstava v Tmani míří trochu jinam. Je výtvarná, aniž by to bylo jejím primárním cílem. A přesto, než se Vám pokusím ji představit, rád bych odbočil ještě jednou. Bitovod totiž absolvoval na sobě samém před téměř dvěma lety zajímavý experiment. Jedna fotografie každý den. Krok za krokem se prokousával náročnou úlohou přimět se a zamířit objektiv na objekt, o kterém se rozhodl, že na snímku dne bude. Ať s dobrou náladou, nebo s mizernou – výsledkem je pro každý den předem zvolený snímek – nikoli fotka vybraná z dvaceti situací, které si během dne „cvaknul“. Jeho původním cílem bylo sérii dotáhnout k zaznamenání roku života a mně vůbec nevadí, že tohoto cíle nedosáhl. Skutečného cíle – otestovat sama sebe – úspěšně dosáhl. Moc rád touto sérií listuju už od jejího vzniku, a napovídá mi ještě jedno důležité o autorovi. Jeho silnou zbraní je umění „pojmenovávat“. Tím, nemyslím jen dát fotce název. Ale pojmenovat ji tak, že spojením jména a obsahu snímku vzniká vtip, napětí, mrazení v zádech, to čemu tak legračně říkáme emoční odezva.

Foto Pavel Kutina

A tím se obloukem vracím k aktuální Bitovodově výstavě s názvem Dědictví. Považuji za důležité, že autor přesně a výstižně popsal pocity, které ho k tématu připoutaly a záměr, s jakým je vojenský prostor v Milovicích návštěvníkům prezentován. A chtěl bych říct, že Bitovodovy nejoblíbenější barvy, černá a černá, k tématu sedí dokonale.
A také uspořádání, kdy podobné motivy a základní tvary na snímcích se objevují na několika místech výstavního prostoru a celý soubor tak svazují jako ocelová lana. Nejsilnější jsou pro mě pak fotografie v čelním prostoru jídelny, vypálené oči svahu v podobě atomových bunkrů, křížová cesta jako pozůstatek betonového skeletu jakéhosi koridoru, dlaždice ve svých zbytcích, úlomcích a špíně, přitom evokující válečný letecký snímek – průlet nad poničenou mozaikou krajiny i města.

Foto Katka Olexová

Co říct k samotné vernisáži? Proběhla úspěšně v krásném sobotním dopoledni, celkový dojem výraznou měrou podtrhla svým repertoárem kapela Erisha. Opět se ukázalo, jak pan galerista Šroubek svou citlivostí a smyslem pro detail dokáže osvěžit jím pořádané akce. Takže my ostatní X-pozičníci jsme jen tiše záviděli. Po ukončení vernisáže se někteří připravovali na rychlý přesun do Lanškrouna za dalšími fotografickými zážitky a ti, kterým tato porce fotografií nestačila, se vydali do nedalekých Všeradic, kde v současné době vystavuje pan Šroubek. Jeho výstava v Zámeckém Dvoře s názvem “Všude žijí lidé” stojí určitě také za zhlédnutí. Ale to už je jiný příběh.

Určitě vám doporučuji Bitovodovu výstavu navštívit. Stojí za vidění.